Poutník Jitřní hvězdy, kapitola 9: Dopis

 

„Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“

Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně.

„Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“

Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál:

Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“

Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár.

„Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“

Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat.