Poutník Jitřní hvězdy, kapitola 12: Vlak

 

Už jsem vám říkal, že pracuju v obchodním centru Lunadochter. V krámku s nápisem Užitečnosti. Vzpomínáte? Lidi za rohem, pošilhávající oči a tak. Lidi si ze své původní domoviny přivezli věci, které měli rádi. Také si lidé ve svých na věcech lpících hlavách přivezli vzpomínky na to, co rádi měli. Kávovar. Budík. Taxislužba. Něco přiletělo s uprchlíky, něco vzniklo až tady. Pokud se z toho časem staly kousky, sběrači je našli, odnesli do krámků s nápisem Užitečnosti a prodali. Prodavači jako já je pak jednou za čas prodali lidem, kteří měli dojem, že z nich dokážou sestavit to, čeho byli původně součástí. Vzpomínky dokážou zázraky.

 Prefekt Salindor věděl, že „tam venku“, bez svého luxusu, by nepřežil ani den. Především psychicky. Všude písek, vítr, špína. Nesnáší špínu. Špína se vám nalepí na prsty, na obličej, vleze vám do očí a nakonec pronikne dovnitř. Sežere vám vnitřnosti, prostor kolem nich a vystřídá krev ve vašich žilách. Nakonec spolkne i vaši duši a vy se stanete špínou. Špína je nákaza tohoto světa. Téhle planety, nezávisle na tom, kolik sluncí na ni svítí. Nevědomky se otřásl. Nalil si whisky. Usrkl a nechal teplo proklouznout hrdlem dolů a vracet se jako výbuch pomalé sopky nahoru. Za oknem se míhala krajina. Zatáhl záclonku. Krajina bez tváře se mu hnusí. Ale jsou místa, kde je dobře. I na téhle planetě. Ale je jich málo a je třeba je najít, získat a hlídat si je. Prefekt Salindor cestoval jediným vlakem na téhle a možná i několika dalších planetách. S největší pravděpodobností získal nejnadějnější osobu za poslední roky. Jim Lesney. Jak se o něm, sakra, mohl tak rychle dozvědět i náš Vládce? Zřejmě má oči dál, než jsem myslel. Prefekt usrkl ze své soukromé minisopky a zavřel oči, aby se realita posunula o několik stovek kilometrů blíž k jeho nové, nádherné budoucnosti.

 Létací stroj nečekal na to, až ho někdo nad Údolím spatří a bude o něm vyprávět. Vystřelil s rychlostí vrženého kamene a zmizel nad mraky. Místnost, ve které jsme s Myko stáli, nebyla nijak veliká. Stěny z šedého lesklého kovu působily lehce a přesto bytelně. Pohyb vzhůru vystřídal pohyb horizontální, což jsem zaznamenal s nemalým povděkem, a na boku poblíž dveří se ukázala okýnka. Z podlahy poblíž okýnek vyjela lavice a zůstala trčet v jinak prázdné místnosti.

„Posaďte se, přátelé“ Místnost promluvila hlasem starého vlídného muže.

Myko mě chytila za loket a dívala se zmateně kolem. Slyšel jsem o spoustě věcí a mluvící místnosti byly jedna z nich. Kývl jsem proto na Myko, že je to v pořádku a pokynul jí, abychom se šli posadit. Místnost znovu promluvila, až když jsme usedli.

„Děkuji. Vím, že mi nebudete věřit, zvlášť po zkušenostech z Údolí, ale zkuste to. Tentokrát jste doopravdy v bezpečí. Dívejte se z okna do kraje. Cestujte v pohodlí. Já taktéž cestuji k vám, ale jiným dopravním prostředkem. Leč vzdálenosti jsou zde veliké a chviličku to potrvá. Sejdeme se za dvě hodinky a potom si promluvíme.“

Místnost se odmlčela. Myko měla strach, a přes moje uklidňování neustále těkala očima kolem, jestli se odněkud nevynoří nějaké hmatatelné nebezpečí. A já se díval z okna a sledoval ty změny krajiny. Chvíli pás malých zelenošedých křovin, chvilku hnědorudá poušť. Pak pás skorozeleně a dvě nebo tři menší města. Co všechno jsem za posledních pár dní zažil, to někteří nestihnou za celý život. A najednou jsem viděl náš svět i svůj život z úplně jiné perspektivy než doposud. Asi už to bylo třeba.

Poutník Jitřní hvězdy, kapitola 11: Sen

 

Zažili jste někdy pocit, že vás objímá světlo? Milióny neviditelných bodů pospojovaných hmatatelnými vazbami se vznáší kolem vás a vy jste v náruči, která vás drží a nemá paže a nepotřebuje je. Tak to já teď zažíval. Čas získal nový rozměr – bezrozměrnost. Natahoval se a smršťoval a moje plynutí v něm si dělalo, co chtělo. V tom prostoru, který vznikl, jsem snil sen. Sen, kdy víte, že nespíte a za mlžnými skly vnímáte i realitu vznášení se, domku, kde jste nocovali, kmeny stromů, Myko, větve stromů, to všechno strašně pomalu.

 V mém snu bylo město a nad ním jedno jediné slunce. Domy byly vysoké a s jejich chladnými stěnami se praly paprsky, klestící si cestu korunami stromů s bílými květy. Něco vonělo ve vzduchu, kolem projel čistící vůz s kartáči na břiše, kterými točil a točil. Nemohl jsem se vynadívat na tu obyčejnost. Na tu nádhernou obyčejnost, kdy netušíte, co bude dál, netušíte, kam jdete a nevadí vám to. Šel jsem tím městem a potkával tváře. Tak zdánlivě nezúčastněné, zamyšlené, některé s vrstvou make-upu nebo zkoumající účinnost krému proti vráskám. Jiné malé, rozesmáté nevinností. Vřískaly. Bezstarostně dovádějící, s předstíraným šokem ze spršky kropicího vozu, který pronásledoval kartáčový před ním. Děti. Jedno zahodilo kolo na zem a utíkalo žalovat své mámě, jaká nespravedlnost se mu stala. Když ho s úsměvem utěšovala, záviděl jsem v tu chvíli oběma. Dítěti nevědomost a hravé přesunování pozornosti z jedné zdánlivě nepodstatné věci na druhou, jeho matce silné spojení s vlastním potomkem.

 Potom sen pokračoval v místnosti. Mužové třesoucí si rukama, úsměvy naučené v kurzech otrlosti, obálky, limuzíny, kožené sedací soupravy. Raketové středisko, káva na stole vedle ucvakané klávesnice, hlášení, spěch a úspěch. Důležití utekli před následky sebe sama a spláchli za sebou. Několik komerčních letů k rozšíření variability budoucího lidstva. Tubusy se zárodky předávané opatrně z ruky do ruky. Kolonie rostoucí tempem finišujícího dostihového koně. A pak se ukázalo, že radiace je vyšší, než se čekalo, že planeta nechce býti ovládána a za každou snahu po ovládnutí poslala novou a novou písečnou bouři, která zasypala týdny a měsíce práce.

 Měl jsem sen a zatím kolem probublával čas. Koruny stromů získávaly jasnější kontury a světlo, které mě objímalo, neslo i moji spoluuprchlici. Byli jsme na cestě z ráje, odkud se neutíká, na cestě kamsi, kde začala nemilosrdně odhalovat cenící zuby pravda. Když Myko dorazila nahoru a světelný paprsek pozbyl smyslu, dveře, vysunuté na vnější stranu létacího stroje, se s lehkým zasyčením zavřely.

Poutník Jitřní hvězdy, kapitola 10: Létavec

 

Řečník dořečnil. Během posledních vět už jsem se pokoušel dostat k východu. Jen jakože si třeba musím odskočit. Lucius Leostradus Malý mě nechal docouvat až k posledním lidem v místnosti a potom vzdychl a vydal se směrem ke mně.

 „Neměl byste se pokoušet uprchnout.“

 Stál až těsně u mě. Ta jeho rada se mi nezdála moc dobrá. Vzhledem ke slovům pana řečníka vypadala ta rada naopak velmi hloupě. Z pana řečníka totiž vylezlo, že máme v podstatě na výběr mezi tím stát se jednorukým jednookým spasitelem s trvalým pobytem v Údolí nebo ze sebe nechat vymačkat informace (představil jsem si rozšlapané pomeranče) a pak být předáni hlídkám OV. Jedna lepší varianta, než druhá. A takoví to byli hodní piráti.

 Myko byla drobná, ale mrštná dívka. Když řečník dovyprávěl a usmál se (ten jeho zvyk), zřejmě také usoudila, že poznávací pobyt je právě u konce a vší silou vrazila loket do boku piráta, který ji přivedl. Trochu se nahnul a překvapením vydechl. Myko mu vrazila prsty do zdravého oka (to jsme zase překvapením vydechl já) a spojenýma rukama mu zasadila ránu do zátylku. Padající pirát, dobrý pirát, řekl jsem si. Lucius Leostradus Malý se na mě podíval tušícím pohledem a pokusil se říct něco, co začínalo NE. Bolest způsobená předloktím mojí ruky dopadající na jeho kořen nosu mu to ale nedovolila. Myko se rozběhla k východu a vrazila do dalších dvou jednorukých, až zavrávorali. Taky dobrá věc. Postrčil jsme jednoho z nich a upadli úplně. Myko naznačila rychlý úsměv a křikla „Jdem!“. Šel bych i bez pobídky, ale zaktivizovalo mě to o poznání rychleji. Někteří, přivedení stejně jako my, se uvnitř začali vzpouzet svým průvodcům a způsobili klidodárný chaos. Zní to jako nelogické spojení, ale věřte mi, byl jsem mnohem klidnější s chaosem v zádech, než s klidem v řadách pronásledovatelů.

 Běželi jsme a nádherné kulisy Údolí mi v ten moment přišly jako nepatřičné, vzhledem k neidyličnosti situace, ve které jsem se nacházel. Zahnuli jsme na třech křižovatkách cestiček mezi stromy a já chytil Myko za paži.

 „Myko, počkej. Kam běžíme. Musíme to někam směřovat.“

 Neochotně se zastavila a podívala se mi do očí.

 „Schováme se někam a pak najdeme cestu ven.“

 Její reakce nevypadala jako začátek diskuze a já stejně neměl lepší nápad. Jen jsem zadoufal, že plán aspoň jeden z nás má. Neměl. Co se dá dělat. Běžíme.

 Hlavou se mi míhaly zmatečné obrazy. Pestrobarevné květy a ruce, chytající mě za oblečení. Jednoocí a jednorucí řečníci a cestovatelé pokřivenou krajinou. Dvě velká slunce bořící se jedno do druhého zapalující obzor v děsuplné harmonii krásy všednodennosti. Záda dvanáctileté dívky prchající z tropického ráje. Proč nemohl tenhle sen o Údolí vydržet aspoň o chvilku dýl?! Aspoň malou. Nojo, to by musel být život někoho jiného. Myko zahnula za dva keře a najednou nebyla. A sakra.

 „Myko!“

 Zkoušeli jste někdy řvát a šeptat současně? Působí to komicky. Ne už tolik na toho, kdo řve a šeptá. Nevěděl jsem, kam zahnout, tak jsem se rozhodl a vybral pravou cestu. V tom se vynořila Myko z levé a udělala obličej něco ve smyslu „Dospělí jsou neschopní“. Dnešní děti nemají vůbec žádnou úctu.

 V místě, kde naše pěšina ztratila poslední průvodce v podobě šeptajících domů, se cesta začala zvedat. Soumrak by měl nahrávat schovávajícím se a prchajícím, nicméně jde o to, je-li prostředí připraveno spolupracovat. Naše prostředí vypadalo slibně. Zídky starých domů, spleť stromů a křovin a padající odstíny černé, vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsme se prodírali mimo cestu a nakonec našli malý domek. Neměl střechu a sestával víceméně z jedné malé místnosti a jednoho slaměného polorozpadlého lůžka. Ze střechy zbylo pár bílých prken, která, zřejmě nezáměrně, vytvářela desítky kukátek, přibližujících hvězdnou oblohu s pomrkávajícími tanečníky nebeského bálu. Přemýšlel jsem o našem úkrytu. Kdyby někdo s loučemi kráčel naším směrem, všimli bychom si ho, kdyby přišli bez svícení, neměli bychom šanci. Doufal jsem, že pronásledovatelé věří, že nemáme kam utéct a počkají s hledáním na ráno. Taky jsem věřil, že nemáme kam utéct, ale drobné dívce, která právě vsedě usnula opřená o mé rameno, jsem to neřekl.

 Jsme generace sedm věku pět a nad našimi hlavami nic, co není z přírody, nikdy, kam naše paměť sahá, nelétalo. Přesto, po pár hodinách mojí snahy nenechat unavené oči klesnout, zabzučelo nad mou hlavou něco, co rozhodně nebylo z přírody. Bylo to tiché a veliké jako čtyři auta. Chtěl jsem utíkat a současně třást ramenem spící dívky. Neutíkal jsem a třásl. A teď utíkat? Stroj nad námi otevřel ale ústa a vyplazeným jazykem nám oběma nabídl cestu mimo Údolí. Šli byste?

Poutník Jitřní hvězdy, kapitola 9: Dopis

 

„Budu vám diktovat. Jmenuje se Jim Lesney. Ne, to ještě nediktuju, jen se ujišťuju. Takže začneme, pište si: Vážený prefekte.“

Místnost byla chladná, ale projasněná. Vázy z pálené hlíny objímaly drobné keříčky valichandrií, košatých shluků větývek obsypaných narůžovělými květy, kterých byl palác přeplněný. Voněly opojně. Na stole prostá mísa plná masa. A bramborový salát. A ovoce na košíku. Diktující si utrhl kuličku hroznového vína a vložil si ji do úst. Diktoval o něco méně zřetelně.

„Doslechl jsem se, že Vaše usilovná snaha o pochytání Vědoucích je úspěšná, až příkladná. Děkuji Vám za takovouto práci, jste platným členem naší Společnosti. Společnost na Vás bude pamatovat při příštím přerozdělování. Nicméně, a zde bych se rád pozastavil, několik významných Vědoucích Vám přes veškerou snahu stále uniká. Mám zde jedno jméno a na to bych velice rád, abyste se zaměřil v nejbližší budoucnosti, bude-li to možné. Jim Lesney.“

Diktující si odříhl a kysele se usmál na písaře. Tedy jeho směrem. Ani jedno nebylo písaři příjemné, věřte mi. Do dveří místnosti se pokusil vejít jeden z hlídačů a byl odmeten gestem uklízečky smetající mrtvé mouchy ze stolu. Vzduch se tetelil přítomností sebe sama, ale při pohybech diktujícího uhýbal do nejskrytějších koutů místnosti a pokoušel se skrýt. Nesmíte si plést zmenšující se přítomnost bytostí v blízkosti duševních velikánů a totéž ve stínu duší ovládající druhé z pozice těch, kteří za nimi stojí. Duševní velikán vás nikdy nenechá zůstat malými. Pozvedne vás a ukáže, kam až se smíte dívat. Až tam, kam vás nikdy nenapadlo. Siláci z podepření vás rádi vidí neviditelné. Rádi rozhodují, kdo smí být viděn a kam se smí dívat. „Nekoukejte. Diktuju vám! Na co myslíte. Buďte rád, že tu můžete být. Pište si dál:

Tento Jim Lesney je velice nebezpečný, přestože svoji důležitost v tomto ohledu pravděpodobně vůbec netuší. Tím lépe. Potřebuji, aby byl dopaden v nejbližší době. Naposled byl viděn v pozemcích Mrtvé čtvrti a tam jeho stopa končí. Nejspíše ho mají Piráti. S těmi se potřebujeme vypořádat stejně tak. Jednoho po druhém rozkrájet na kousky a nechat z nich po kapkách odtéct tu jejich odhodlanou vzpupnost.“

Písař bledl a jeho profil tak ještě více vynikl na pozadí rdících se valichandrií. Myslel, že pozice písaře bude jeho cesta ke svobodě, nebo alespoň k určitě volnosti spojené s životem blízko dávající ruce. Dávající ruka však na druhý pohled držela v ruce místo košíku s ovocem i nabroušenou pilu. Diktující poponesl do úst několik lžic bramborového salátu, které zapil červeným vínem. Míchal vždycky, co mu přišlo na chuť. Písař dýchal zhluboka. Akorát včas, slova už zase letěla k jeho uším. Už jen pár.

„Pošlete, prosím, prefekte, posly, každý druhý den, abych věděl, jaká je situace. S pozdravem Ať žije Vládce, Váš Vládce.“

Písař vyčetl z očí Vládce, že bylo dopsáno. Podal mu napsaný dopis, díval se do země. Když byl dopis zkontrolován a zapečetěn, směl odejít. Odešel kvapně, za nejbližším rohem se opřel o zeď a konečně si dovolil dýchat. Srdce mu bušilo nepravidelně ale divoce, jak se doteď bálo, aby se neprozradilo, že tam je. Přemýšlel, zda kdyby Jim Lesney věděl, že má bratra, jestli by ho hledal? I kdyby byli rozděleni v útlém dětství? I kdyby věděl, že jeho ztracený bratr právě vlastní rukou (ale ne vlastní vůlí) sepsal jeho rozsudek smrti?“ Musím ho varovat.