Blechokrach

Blechokrach
proniklý sebezpytem
a kůží skrznaskrzně plně
plyne
nikdo nezakřičel, dokud nepadla
ticho by zabilo i ...kohokoliv
reflektorní ovladač zamířil všechna světla na tu

srdceryvnou scénu
uvaděčka jedla jogurt pořád
cítil jsem vůni prken na podlaze a dusil se prachem
buick buick, musím si koupit buick

žijeme zeleně
a žlutě
ponořeni do vodek a tequil a rumů
staré ženy vyhrnují sukně nad kolena
hanba nám! Usrkáváme z káv, hýkáme do prachu blahem
u zdi vzadu stojí piáno, na které nikdo nehraje,

proč ne něj sakra nikdo nezahraje, je daleko, ale

plete se ti pod nohy, to je tím zvukem, jako vrána

postřelená pitomým kolemjdoucím, plácá se na zemi,

je smutná a je smutné na ni koukat, reflektorní

všechnoovladač ji zaměřil
zřejmě náhodou, nemá regule na tyhle situace, ani

normy, jen několik převrhnutých sklenic na stolku a

vedle něj, kam spady taky noviny
všude jen jen jen převrhnuté skleničky

blobotop
hrkošlap
straky v mraky letící
a zlato, všude samé zlato
jen kdyby toho sebezpytu nebylo tak moc.

Zas znova padne ulice

Nevím, jestli je to běžná zkušenost každýho, komu uběhlo pod nohama stejně dní jako mně, anebo jestli se doba posunula někam, kde ji teď vidím já. Asi oboje. Čtu Nera Wolfa. Nejím ve všední dny maso. Podzim a jaro se střídají s mrazivýma ránama. Vlaky hučej a listí se třepe. A teď už tu básničku.

Zas znova padne ulice na moje slova
nechci už nic, jen po vteřinách na svém kousku

světa prosperovat
chci jako ryba nechat proud ať pracuje a plyne
a na břehu ať rozpadnou se kraje nehostinné

pili jsme z puklé lahve hektolitry smutku
a hádali se, kdo rozdal lepší ránu pěstí do

žaludku
tak aspoň něco do břicha
siréna policejní prolétává mlžnou nocí
pláče do ticha.