O psaní

Chtěl bych mít brejle s tlustou obroučkou, ne už tak nutně s tlustým sklem, ale tu obroučku jo, protože takový brejle schovají a zároveň ukážou. Nejde mi psát. To říkám naprosto zodpovědně a uvědomělě, přestože si myslím, že píšu líp, než někteří, kterým jejich písání vyšlo (jakože knižně). Přesto tvrdím, že mi to nejde. nejde mi vyškrabat od zmrzliny dřeň a dostat se až na dno chuti. A když se na ni nedostanu já, tuplem se na ni nedostane čtenář. Sám poznám, když je některý slovní spojení to pravý ořechový. Cejtim ho, vystupuje z papíru nebo obrazovky, jak prostorový písmo na vizitce. Čtu si lidi, básníky nebo nebásníky, kteří uspěli do tý míry, že je každej zná a chci bejt taky tam. Ani ne kvůli slávě, na slávu se dneska už nehraje, dneska je "slavnej" každej blbeček, co ukáže v televizi zadek. Ale kvůli tomu všeobecnýmu cejtění, že je to dobrý. A to bez toho, aby to bylo dobrý, nevznikne. Chci psát tak, že se slova budou skládat sama, lehce, a já budu vědět, že neni lepší způsob, jak je kdykoli později přeskupit. Kdybych byl nájemnej zabiják, chtěl bych, aby po mě zůstalo čisto. Dobře odvedená práce, zanechávající stopu jen v duších, ne na koberci. Když budu alkoholik, chci mít na náhrobním kameni, že sem se uchlastal, ne nic jinýho. Koho zajímá po dlouhé těžké nemoci, hovno, uchlastanej. Když budu kuchař, od kterýho lidi odcházeli šťastně naplněni, chci, aby lidi za dalších 60 let, když si někde přečtou o něm zmínku, aby se jim znovu připomněl  TEN pocit, s kterým odcházeli po obědě se svou partnerkou z naší restaurace (imaginární v tomto okamžiku). Aby, až z poličky vezmou malou knížku s mým jménem a názvem, který mi vypadl ze srdce a ze života, aby když bude správná nálada, měli touhou se ponořit a až ji otevřou, aby měli možnost se ponořit. Vymáchat si pusu, nohy a smočit vlasy. Aby vylezli z mojí knižní lázně zbaveni olepených nánosů všedního dne, plni emocí, které hledali. neboť každej hledá něco jiného, že. Já hledám sametovou vysoustruženost, sled písmen působící jako výstřel z děla, tak silný, tak cílený, tak jednoznačný ve svém významu pro jednoho, tak jednoznačný úplně jinak pro druhého. Chci se řezat nožem a vyjít krásnější než předtím, stát v bouřce, nechat se trhat a vyjít celistvější. Chci se stát bouří, hrnout písky pobřeží, předělat jeho tvar, vytvořit nové zátoky, nové hloubky, nová místa klidného spočinutí. Chci si oči protřít prachem všech cest, po nichž šli ti největší a poté vidět lépe. Chci se ponořit do hudby, a vyplout z ní potom jako čistý tón, nejsilnější ze všech. Jeden tón splňující v srdci posluchače funkci symfonie. Symfonie tahající diváky a posluchače z útrob lóží a balkónů, vláčející je přes opěradla sedadel, zmítající je přes orchestřiště až k nohám herců a oni pak zemřou rukou hrdinovou, šťastni. Chtěl bych sílu být v jedné vteřině hercem i divákem, abych v jednotě spatřil, co chci vidět i co chci dát. Chci splynout sám se sebou, abych se pochopil. Nevím, kde vzít tu sílu, tu ostrost předmětů či pohledů, tu něhu přírody, která vyloupne zajíčka ze zaječice a o šest set metrů dál láme skály.

Chci se stát básníkem, v jednoduchém obleku sedím u rozostřené lampičky. Kouř dýmky utahuje šrouby vzduchu stojícímu kolem. Hraje Orff a rozčiluje mě, proto měním desku. Kytary řvou a přinášejí očistu pomačkaným chvílím. Vyhladím sám sebe do dokonalé plochy. Jen z dokonalé plochy vyvstanou nádherná pohoří, zvlněná časem prostřeleným skrz hrudní koše umělců i neumělců. Chci být král, oblečený do šedivých hadrů fascinovaně brečet nad upracovanými rukami popelářského učně a dojímat se štěněcím hopkáním. Čapek a Čapek, a Seifert, a Sova, a Nezval a Neruda, a Krchovský a Heyduk. Usmívají se pod vousy, sedí na sklápěcích divadelních sedadlech. Mají odpracováno, mají vybojováno, vydali to ze sebe. JAK? Mačkám se jako citron do horoucího čaje na umakartové desce umakartového bytového jádra. vyvracím se naruby, protože někde TO musí hnízdit, ta schopnost očistit se od sraček nalepených na podrážce chtění. Odhodit to všechno a stát jen naboso, beze všeho v krajině prostě všech nerovností. Tiché ve své dokonalosti. Tichý ve své dokonalé schopnosti křičet bez sebeklamu. Přeju si ticho na pohovce analytikově. Ticho sálu po promítání filmu který zasáhl. Ticho v řadě, ve které došly lístky na oblíbené představení. Ticho po přečtené básni. a na jedné tváři slza pohnutí. Na cizí tváři a na tvé tváři. Chci ticho.