Modrý muž na rudém pozadí

modrý muž na rudém pozadí

míjí ho špalír žlutooranžových světel

muž zvedá ruce jako když chytá dítě padlé z oblohy

nalevo nápis - cedule Autodíly

halogen do vody a já jsem jeden z těch, co plavou

prodáno za bratru 15 tisíc liber

svačina z igelitu za sklem po kterém kapky

dva bídně fungující stěrače - zamrzlé obočí

něco jsem snídal, co nesedlo a svačina to spraví

modrý muž na nábřeží u schodů náplavky

se rozmočí

Prodal jsem dveře

a)
prodal jsem dveře
jinam
nechávám vločky dovnitř pod nohama kluzká podlaha
až praští v prknech jejich tíha
světa

sova si brýle popotáhla, poposmrkla
na okně rozhlédla se a řekla tiše hůůůů
zůstal jsem spát

b)
prodal jsem dveře, třem obchodníkům se sny
jeden měl vrtulník a dva skočili z cesny
rovnou za křivolakým nosem
dali mi dukáty a dali mi co proto
a jeden z nich pil nekvalitní gin

má žena pije čaj z opilé levandule
má milou tvář a kočku, která luští sudoku
dívá se na mě, jak dělám, že ji nesleduju
má v srdci med a smítku na oku

c)
mé dveře koupil muž, má firmu s dehtem
dá si je v kanceláři někam pod okno
vždy chtěl mít dveře na východní stranu
na západní má kávovar a poloplnou vanu
a na stole má rýhu vydrápanou nehtem

ten muž má syna, má dluhy a taky souchotě
a stává o půlnoci na zápraží v pyžamu
já koukám na svou ženu, usmívám se
co bych dal za vanu

Plápolálilá

 

plápolálilá lilllááá oheeeň a kreslí ssstíny

na zdi plné plakátů, na zem plnou špíny

na nos na tvém nosu, je nosem dík stínu

 

piju čaj, za hudby sfér s tebou splynu, splynu, plynu

ssssssssss (hhhh) nebo tě minu, nevím a nevíš to ani ty

sdílím e? pocity city

i ty?

 

Písmák je hrozně nepřehlednej

 Na stupních vítězů

až budu geniálně sám

stupínek ke slávě mokrý od hadru a preparátu na podlahy

osoba s šátkem s cípy nahoru

švihne mě hadrem přes kotníky

a řekne Mazej vocaď, z těhletěch géniů mívám potom tiky

člověk se snaží a snaží a snaží

a voni mu po tom pořád šlapou

Jím rýži

jím rýži

protože průměrný Ćíňan žije průměrně o 10 let víc

než nadprůměrný Evropan zvyklý vstřebávat

takové dávky

poezie

jím rýži

z nostalgie

 

Čiči

Kočičí čičiči

děvčátko s šerpou

oči u sebe, 25 centimetrů, lino

je klid, podzim, úterý

kočičí nekočičí oči

splynou

 

Piannissimo

generál s flaškou vodky a s flaškou rumu

usnul nad pianinem Petrof, nad barem, nad partiturou

Dona Giovanni

a jeho žena potichounku teplou vodu

do vany

Starý muž

chechot šedého svetru

navzdory větru dešti poslední dřívko na otop

pak usíná a vrže prohýbaný strop

Na střechách

 a) ve stínu komína

schoulený do stínu komína

topím se v tichu

kouř budov okolních kreslí můj nekuřácký paradox (i do očí)

pššššt! já říkám pšššt!

té dámě odnaproti dohořela svíčka

tak už ji nechá a půjde spát

já vím

rosa

na drátech, jež vodí tramvaje, by ráda větší důležitost

přes Pražský most

lidi si čtou, co slabé světlo jenom dovolí

a přitom rádi sní si něco zcela jiného

prach za komínem do stran nohou jenom tak

a hele Měsíc zase

ruce vystřelil jsem do vesmíru naproti

a ten mi padl do klína a obličeje

více než je zdrávo

b) kolem té ohrady

kolem té ohrady

až za setmění

i trochu strachu

i trochu víc

když lampy schválně svítí o dost míň

se prosmýknu a potom přes dvory až k vašim dveřím

rychle po okapu ( zas trochu klapu

botama o okraj střechy) pak přes ty plechy  k místu kde

scházejí se stíny bosých noh

pak jedna božská a jeden neznaboh výměna slin

pět minut šmajdavého štěstí, a víc než třiadvacet hodin splín

c) jsi ráda sama

slunce když usne navzdory třem kávám v butiku

v hrnečku na okně ti stojí kytka seschlé trávy

myslím si, kolena u brady, že já jsem pro tebe ten pravý

na chvíle vděčné v doživotním dotyku

jsi ráda sama

usychám zkroucený jak do balíku připravená sláma

s výhledem králů v panství podkrovního bytu

někdy jdu na nebe a sním si (lžu si) že

jsi tu

držíš mě za ruku a mlčíš co svět dovolí, (fakt mlčí)

tisíce slov jak noty popadaly na ulici vedle kolejí

nikdo je nechce sbírat, metu ti z vlasů lístky z alejí

které sis přinesla i s trochou rosy na obočí

kuře tabasco

nejveselejší na kuřeti

je míchaný paradox na slanině

s pořádnou dávkou tabascové omáčky

dopiješ pivo, v bufetu americké provenience

dopiješ kávu ala Paris

a jdeš

slunce ti dneska nevadí

má nad tebou stejnou moc jako neslunce

nepřítomnost tmy je schizofrenní pocit

co znáš

opilá klavíristka hraje Schumanna popaměti

jedna její ruka hraje sama

pozoruješ, co vajíčka v břiše ne moc tiše

a když jdeš pak spát, tak piješ a přejídáš se

zbylo, tak nezbyde

když chrápeš, nikomu nevadí

Zbytky, kytky a ochutnávky

poněvadž ..... tohle víceméně nikdo nečte a pokud čte, je tu na 90 procent náhodou, je to jedno - tedy je jedno, že tu bude zmatek, no dobře, zmateček - hodím vám sem - ledabyle především, ale i jinak libo-volně - kousky básniček, který mám přpravený, že z nich něco vznikne, nebo mam pohozený a furt z nich nic nevzniká - pokud máte ve střevě krom včerejšího vepřovýho i kousek básnického, můžete se do komentářů pokusit o vlastní dopracování některých písmenek, o nic jinýho se nepokoušejte, nemá to smysl - možná nebude mít smysl ani váš pokus o písmenka, ale v tomhle ohledu vám fandím, neb tyhle pokusy by mě celkem zajímaly ... tak .. dem .. na to .-)

kus 1:

svátečně svléklá žena v zmrzlé kadibudce

zbaví se večeře při svíčkách nečekaně prudce

výsměšně sýček houkne jí z větve opodál

má zmrzlé obočí a kolem krku modrý šál

kus 2:

instalatér před branami ráje

hraje

na trubku, která pevně nedržela

a úplně celá teď slouží jako nástroj na hudbu

faunové kolem toho muže v modrém tančí

svíjejí se a vůbec jančí jako v sabatu

kus 3:

přítel, kteréhos znal

si zapnul kabát na karlově mostě

včeras´ mu dopis psal

že jen se chcete sejít

šeptal do límce mumlodivná slova

dech voněl drahým tabákem

čas odtikával v levém zápěstí

jak oblázky padající z nebe

přítel, kteréhos znal

zapnul si kabát rozuhodnut zemřít

pro tebe

kus 4:

v tichosti ukrytí v stínu podmostí

šum lip hlušen šuměním vozů v spěchu

konzervu nožem rvu rohlík jsem nekoupil

pár kousků, co zbyly, válím na pelechu

pokud se stane, a ono na to jedou dojde, že někdo z vás získá nějakou závažně znějící literární cenu, buďte tak laskavi, použili-li jste snad nějaký zde uvedený, nebo jinak můj kus, řekněte později do záře televizních kamer, že třičtvrtě vaší zde oceňované (zde myšleno tam) práce, je dílo nějakýho člověka z toho blogu, jak jste četli ..pak chvíli vzpomínejte a pak prostě řekněte HELE dík :-) Jednoho nebo dva panáčky večír na oslavě tam hoďte i za mě a víc nežádám, oukej. Se mějte a přijdťe zas.

Můj minimalistický přítel

byl tak minimalistický 

můj host

  že nepřišel (žel)

  stačilo v mé hlavě, jako by byl

  pil kávu (jen kávu pil)

  mluvil o právu

  a smál se, až břichem třás

  pak v hovor zas

  v mé hlavě

  jak jindy vyhýbavě

  k tématům přítomnosti

  usmál jsem se, jen koutkem (však dosti)

  na toho chlápka v svetru do véčka

  můj host sněd sušenky

  kytičky s marmeládovými středy

  tak málo jím a málo mluvím

  mám malou slovní zásobu a

  minimalistické vředy

  sám se sebou jím koláč

  s  minimálním množstvím drobenky

O psaní

Chtěl bych mít brejle s tlustou obroučkou, ne už tak nutně s tlustým sklem, ale tu obroučku jo, protože takový brejle schovají a zároveň ukážou. Nejde mi psát. To říkám naprosto zodpovědně a uvědomělě, přestože si myslím, že píšu líp, než někteří, kterým jejich písání vyšlo (jakože knižně). Přesto tvrdím, že mi to nejde. nejde mi vyškrabat od zmrzliny dřeň a dostat se až na dno chuti. A když se na ni nedostanu já, tuplem se na ni nedostane čtenář. Sám poznám, když je některý slovní spojení to pravý ořechový. Cejtim ho, vystupuje z papíru nebo obrazovky, jak prostorový písmo na vizitce. Čtu si lidi, básníky nebo nebásníky, kteří uspěli do tý míry, že je každej zná a chci bejt taky tam. Ani ne kvůli slávě, na slávu se dneska už nehraje, dneska je "slavnej" každej blbeček, co ukáže v televizi zadek. Ale kvůli tomu všeobecnýmu cejtění, že je to dobrý. A to bez toho, aby to bylo dobrý, nevznikne. Chci psát tak, že se slova budou skládat sama, lehce, a já budu vědět, že neni lepší způsob, jak je kdykoli později přeskupit. Kdybych byl nájemnej zabiják, chtěl bych, aby po mě zůstalo čisto. Dobře odvedená práce, zanechávající stopu jen v duších, ne na koberci. Když budu alkoholik, chci mít na náhrobním kameni, že sem se uchlastal, ne nic jinýho. Koho zajímá po dlouhé těžké nemoci, hovno, uchlastanej. Když budu kuchař, od kterýho lidi odcházeli šťastně naplněni, chci, aby lidi za dalších 60 let, když si někde přečtou o něm zmínku, aby se jim znovu připomněl  TEN pocit, s kterým odcházeli po obědě se svou partnerkou z naší restaurace (imaginární v tomto okamžiku). Aby, až z poličky vezmou malou knížku s mým jménem a názvem, který mi vypadl ze srdce a ze života, aby když bude správná nálada, měli touhou se ponořit a až ji otevřou, aby měli možnost se ponořit. Vymáchat si pusu, nohy a smočit vlasy. Aby vylezli z mojí knižní lázně zbaveni olepených nánosů všedního dne, plni emocí, které hledali. neboť každej hledá něco jiného, že. Já hledám sametovou vysoustruženost, sled písmen působící jako výstřel z děla, tak silný, tak cílený, tak jednoznačný ve svém významu pro jednoho, tak jednoznačný úplně jinak pro druhého. Chci se řezat nožem a vyjít krásnější než předtím, stát v bouřce, nechat se trhat a vyjít celistvější. Chci se stát bouří, hrnout písky pobřeží, předělat jeho tvar, vytvořit nové zátoky, nové hloubky, nová místa klidného spočinutí. Chci si oči protřít prachem všech cest, po nichž šli ti největší a poté vidět lépe. Chci se ponořit do hudby, a vyplout z ní potom jako čistý tón, nejsilnější ze všech. Jeden tón splňující v srdci posluchače funkci symfonie. Symfonie tahající diváky a posluchače z útrob lóží a balkónů, vláčející je přes opěradla sedadel, zmítající je přes orchestřiště až k nohám herců a oni pak zemřou rukou hrdinovou, šťastni. Chtěl bych sílu být v jedné vteřině hercem i divákem, abych v jednotě spatřil, co chci vidět i co chci dát. Chci splynout sám se sebou, abych se pochopil. Nevím, kde vzít tu sílu, tu ostrost předmětů či pohledů, tu něhu přírody, která vyloupne zajíčka ze zaječice a o šest set metrů dál láme skály.

Chci se stát básníkem, v jednoduchém obleku sedím u rozostřené lampičky. Kouř dýmky utahuje šrouby vzduchu stojícímu kolem. Hraje Orff a rozčiluje mě, proto měním desku. Kytary řvou a přinášejí očistu pomačkaným chvílím. Vyhladím sám sebe do dokonalé plochy. Jen z dokonalé plochy vyvstanou nádherná pohoří, zvlněná časem prostřeleným skrz hrudní koše umělců i neumělců. Chci být král, oblečený do šedivých hadrů fascinovaně brečet nad upracovanými rukami popelářského učně a dojímat se štěněcím hopkáním. Čapek a Čapek, a Seifert, a Sova, a Nezval a Neruda, a Krchovský a Heyduk. Usmívají se pod vousy, sedí na sklápěcích divadelních sedadlech. Mají odpracováno, mají vybojováno, vydali to ze sebe. JAK? Mačkám se jako citron do horoucího čaje na umakartové desce umakartového bytového jádra. vyvracím se naruby, protože někde TO musí hnízdit, ta schopnost očistit se od sraček nalepených na podrážce chtění. Odhodit to všechno a stát jen naboso, beze všeho v krajině prostě všech nerovností. Tiché ve své dokonalosti. Tichý ve své dokonalé schopnosti křičet bez sebeklamu. Přeju si ticho na pohovce analytikově. Ticho sálu po promítání filmu který zasáhl. Ticho v řadě, ve které došly lístky na oblíbené představení. Ticho po přečtené básni. a na jedné tváři slza pohnutí. Na cizí tváři a na tvé tváři. Chci ticho.

Tokyo

 

když už se

probouzíš

Tokyo

na sakury hoď trochu sněhu taky, jo

a taky na psí záda běhající za plechovkou

limonády z kaktusů, co tady nerostou

 

starý muž už umí písně nazpaměť

žil s dámou kašmírově tichou, no ano s tou

vařila čaj, tak hořký, až se chvěla

 

na prstu puchýř rychle zbělá

že čas je limitován, nevěděla

 

 

vytáhlo žaluzie

Tokyo

na pracovní stůl slunce vrhlo z kocoviny

dva neposedné stíny

květinových instalací

které nežijou

 

tisíce unavených noh

bubnuje hymnu nových předsevzetí

hořlavých aort a malých perspektivních aut

harakiri,excel, powerpoint, skaut

a slzy z hrdosti

 

Tokyo

dobrák od kosti