v místnostech bílých
obrazy stárnou ukazujíc
víc plochu, kterou stíní, než svou tvář
muž u dveří bez strachu je nutně lhář
lampy touží umanutě
po retro vzhledu doby plynové
nakouknou tajně do pokoje
whisky v očích rozpaluje ohňostroje
rád chodím ulicí
kde domy vedle sebe jako vojáci
a ještě radši tam, kde voní dezerce
životní omyl smývá víno z koberce
v místnostech bílých
valčíky žen se smetáky
víří prach, jak van Goghovy cypřiše
kde jindy talíř brambor z Nuenen
tam dnes kručení od bříšek
mech výletník štreku začal
po svahu střechy před půl stoletím
zamával na tramvaj, je sama
s jehlicí v hlavě ucinkaná dáma
rád chodím ulicí
kde stromy objaly svou sestru houpačku
děvčátko černobílé (dnes už je barevná)
podrážka střevíčku už není díky pedru bezkrevná
v místnostech bílých
se odehrává Praha nebo Lisabon
náctiletí píšou deníky (a nestydí se)
jablka - klubíčka, koťátko v klubku na míse
v místnostech bílých
se mele maso na mlejnku
a voní tyčinky s nápisem Opium
loď pluje smutkem, na přídi jméno Rum
rád chodím pokojem
a čichám čas, omytý v minulosti
všichni jsme hosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář