Život v nás

Žijem svůj život nebo on žije nás

svíráme v křeči jepičí i svůj čas

s pohledem na budíku milion bohudíků

erupce na slunci a v tvářích beznaděj

dva spolu na cestě, tak proč se nehladěj

po flašce vodky buší eskadra permoníků

člověk má otázky nebo maj ony jeho

kamínek pod palcem neustále dře ho

člověka u zdi, člověka na chodníku

až zase vyjdu, kde slunce pálí světy

podám ti ruku, v ní probuzené květy

slíbám ti ze rtů nánosy otazníků

Dnešní doba už není jen uspěchaná, už není jen přetechnizovaná. Dnešní doba je zloděj a mučitel. Lidi se naučili, že život je džungle a namísto toho, aby džungli změnili v přístav, učí se prodírat mezi liánami. To není dobře. Přes houštiny nevidíme jeden na druhého, a ve vlastním běhu míjíme svůj život. Vše, co děláme, děláme urputně, pochopitelně, protože jinak nás někdo předběhne. Moc by nám pomohlo, kdybychom pochopili, že životní cesta není závod. Běžíme, a snažíme se do kapes nacpat všechno, co vypadá, že by nám nebo našim bližním mohlo prospět. Nemyslíme jen na sebe. Ale je to smutná věc, my nemyslíme hlavně na sebe. Žijeme v přesvědčení, že hromada něčeho nám udělá radost, co víc, my věříme, že hromada věcí dá tomu všemu smysl. Ale pak umřeme obklopeni hromadou věcí, a až (jestli) to pochopíme, bude už pozdě. Chtěl bych tomu, kdo tohle čte, ukázat, jak to jde jinak. Začtěte se do úryvku z jedné kapitoly mé druhé knížečky. A rozjímejte, tenhle život je jen váš ....

"Končil den a za oknem se barvy měnily tak, aby daly najevo, že nejhezčí částí dne je právě soumrak. Pan Wu stál u okna a pozoroval to zklidňující se živočišné a lidské hemžení. Včelky sbíraly ještě poslední zbytky pylu před nočním odpočinkem, ptáci dozpívávali poslední naléhavou píseň o životě z ptačího pohledu. Z oken na druhé straně domu se ozývala ulice. Kroky utíkajících dětí, zvuky úklidu z celodenního prodeje ve stánku, volání na někoho, kdo by měl už jít, prozpěvování falešného popěvku. Pan Wu miluje tuhle dobu. Rád sepne své staré ruce a rozjímá. Rád přesvědčuje sám sebe, že tohle ještě není jeho konec, jen takový malý konec něčeho malého. Jediného dne. Ne jeho života. Nepřemýšlí se strachem o smrti. Přemýšlí se strachem o životech, které snad mohly být zbytečným počínáním promarněny. A pan Wu doufá, že ještě zítra dostane šanci něco dokázat, něco změnit, něco dokončit. Třeba další sochu ze dřeva, ne jednu z těch, které prodává, aby vydělal na živobytí, ale jednu z těch, které se dotýkají jeho srdce" /autor já - Bratrstvo/