Pro dnešní den stojí za to žít

Každý den vstáváme a večer uléháme. Pokud se nám podaří dožít 70ky, vstaneme a ulehneme takhle 25 550krát. Jestli se vám to zdá hodně nebo málo, nechám na vás. Natáhněte ruku a dotkněte se. Něčeho. Jak je ten svět nádherně reálný, že. Ať už se tu vzal odkudkoliv, nic, co je krásné, není přece krásné nazdařbůh. Barvy, vůně, okamžiky ...vy.

Spokojenost je stav mysli, na tom se shodneme, že ano. Někdo je spokojený jen když má "všechno, co kdy chtěl", někdo jen když má hlavu prosypanou koksem, jiný když má mnohem míň. Jen jde o to, proč se tomuhle říká "míň". Věci, dary, majetek, přátelé, zážitky ..to všechno jsou vlastně jen podněty. Proč jsme tak slabí, že potřebujeme milion vnějších potvrzení o tom, že jsme důležití, krásní, sví. Kdo určuje, kolik je dost a kolik je míň. A jak to, že někomu ke spokojenosti stačí mít co jíst, místo, kam se ukrýt před nepohodou, a něco, co může zkrášlovat nebo budovat a jiný potřebuje 4 ferrari, 5 diplomů a 6 partnerek?ˇAsi mě nebudete mít rádi, ale podle mě čím víc člověk potřebuje vnějších podnětů, aby byl spokojený, tím větší chudák .. ne jako nadávka, ale ve významu, že čím více vlastní, tím méně má. Čím více potřebuje, tím je zřejmě slabší. Aneb potřebuju-li tisíc berliček na cestě ke štěstí a spokojenosti, jak mne mohou považovat za silného?

Přiznám se bez mučení, miluju americká auta. Když vás bude zajímat proč, najděte si tady na blogu článek o tom přesně pojednávající. Ano, je to ten, otištěný i v časopise. Proč se o tom tady zmiňuju. Zřejmě je to slabost, stranit něčemu a neradovat se ze všeho stejně, ale mně se stejně líbí mít nějakou vášeň. Něco, co působí jako droga a přitom neškodí, něco, co vám rozbuší srdíčko a můžete to sdílet s dalšími lidmi. Píšu o tom, hledat si radosti, protože je jich tu veliká hromada na výběr. Jak můžou lidi páchat sebevraždu z důvodu, že svět je hnusnej, o ničem, nudnej, nenabízí nic, co by někoho mohlo zajímat?!! Neříkám, že je nechápu, každý někdy může z nejrozličnějších důvodů ztratit sílu vidět krásno, ale je to škoda a v těchto případech doporučuju neobalovat se černým suknem, ale vyjít ven a dívat se. Protože pro dnešní den, stojí za to žít. A zítra zase bude další "dnešní den".

Nečti to aneb reklama negací

Svět je plnej negativních emocí a ty skupinky lidí, které se snaží prosadit lásku jako univerzální lék lidstva, bývají odstrkovány na okraj. Naučili jsme se žít rychle a po nás potopa. Všechno chci hned a hned chci všechno. A jakýmkoliv způsobem. Nevím, jestli příroda nechá tenhle přístup vymřít, nebo jestli jediná cesta je zevnitř nás. V každým případě to vypadá na pěknou práci. Anebo pěknej průser. No ale nechci to celkově házet do smutku, nebo snad beznaděje. Myslím si, že 1) zásah přírody je nevyhnutelný a 2) že můžu začít s tou cestou zevnitř člověka u sebe. Třeba se něco podaří. Mějte se super.

Starý muž se špinavou taškou

Starý muž se špinavou taškou

šouravě kolem zdi kolena slabá

z kapsy mu kouká Mladá fronta DNES

lásku, co míval, nahradil flaškou

vůle jít kupředu z pantů vyviklaná

štěk po něm omylem poloslepý pes

starý muž se špinavou taškou

perem a mečem kdys vládnul městu

jak Cézar měl, nač prstem ukázal

óda na radost se stala hořkou fraškou

když ke zlým činům přidá se zloba v gestu

v reji zamrzne přeplněný sál

starý muž se špinavou taškou

pohodil kosům u lavičky něco drobků

opřel se o zeď a uvnitř umírá

umírám

Uvnitř a venku aneb o štěstí

Vídám kolem sebe lidi. Lidi, které znám, i lidi, které jsem v životě neviděl a jen prošli kolem. Ti, které znám, jen o trochu déle procházejí.

Všichni hledáme štěstí. Hledáme stav sama sebe, ve kterém budeme spokojeni. Někdo k tomu potřebuje velikou hromádku peněz, někdo obdiv sousedů a známých, někdo lásku milovaného partnera. Všechno, co jsem tu teď vyjmenoval, jsou báječné věci a je vpořádku, přijímat z nich štěstí. Všechny tyto věci pocházejí zvnějšku nás. Všechny tyto věci mají ve své charakteristice menší nebo větší míru neovlivnitelnosti.

Protože tyhle ovlivňovače štěstí :-) přicházejí zvnějšku, je zde vždycky možnost, že se něco nebo někdo postaví mezi nás a náš ovlivňovač. Hromady peněz někdo zamkne v bance na mříže, sousedé a známí se rozhodnou, že jejich úspěch je zajímá víc, než ten váš, a milovaný a milující protějšek se rozhodne se vám příštích 5 let rozhodně vyhýbat. Co uděláte potom? Vidím dvě možnosti. Buď si najdete jiný ovlivňovač štěstí, nebo se budete vztekat. Vztekat ven a prskat jako kocouři, nebo vztekat dovnitř a to pak navenek pláčete.

Spoustě lidí se daří čapnout příležitost za pačesy a svůj ovlivňovač štěstí polapit. Mříže vezmou autogenem, vymyslí lepší trik, jak nechat dopadat slunce zájmu na svou tvář, vletí do cesty tomu pravému. Máte-li štěstí jako v loterii, jste ten, komu se podaří svůj ovlivňovač zmagnetizovat a on je pak s vámi stále, do konce vašich dnů. A to může být štěstí.

Já vím, že čekáte na nějaké "ale". Ale ono není nutné, každý jsme pánem svého života, jsme tím, kdo jde po své cestě. Já pouze tvrdím, že je ještě jedna cesta. Hledání ovlivňovače vně sebe, někde v dálce, někde mezi lidmi, někde .. je zaprvé většinou obtížné, zadruhé ne vždy, když lapíme, co jsme chtěli, si myslíme, že to je TO ono, co jsme chtěli,a a za třetí, každé držení něčeho s sebou nutně nese strach, že o to přijdu. Tolik jsem se nadřel, než jsem získal ty peníze, než jsem vystoupal na vrchol odkud zářím na své poddané, než jsem se proklestil džunglí povah a nalezl HO nebo JI. Přece mi to teď někdo nevezme. A tak se zbytek života strachujeme. Nakukujeme do truhlice, je-li pořád stejně plná, ohlížíme se na svém vrcholu, jestli se neblíží někdo, kdo nám podrazí nohy, pořídíme si brokovnici na každého, kdo se příliš hezky a příliš dlouho dívá na našeho partnera. Strach nerovná se štěstí. Co myslíte ...

Pokud chceme najít ovlivňovač štěstí, který není obtížné najít, který je vždy jen a jen pro nás připraven, a nikdo nám ho nemůže nikdy vzít, hledejme ho ne venku, ale uvnitř. Jsme nekonečně krásní a plní života. NIkdo a nic nám náš vnitřní pocit, jací jsme, nemůže vzít. Hledat umíme, víme, jakého pocitu chceme dosáhnout. Tak jen sáhněme a mějme. A rázem budeme magnetem, jen to, co magnetizujeme, jsme my sami. A věřte, že svět je nastaven právě tak, že když v nás bude tenhle stav, změní to naše okolí, tedy vnějšek. A všechno potom přijde. Ti správní lidé, ty správné věci, možná malinko jiné, než jsme si původně vysnili, ale to nebude proto, že bychom slevili ze svých nároků, ale proto, že my jsme jiní. Věřte, že ti lidé, věci a události budou "kvalitnější", především ve smyslu k vám se hodící. Protože nebudete hledat v nepřeberném množství lidí, věcí atd venku, ale protože přijdou sami, přitahování vámi, tím, kdo jste. A takové věci, lidi, události jste si vždycky přáli :-). Hledejme uvnitř. Štěstí přijde.

Život v nás

Žijem svůj život nebo on žije nás

svíráme v křeči jepičí i svůj čas

s pohledem na budíku milion bohudíků

erupce na slunci a v tvářích beznaděj

dva spolu na cestě, tak proč se nehladěj

po flašce vodky buší eskadra permoníků

člověk má otázky nebo maj ony jeho

kamínek pod palcem neustále dře ho

člověka u zdi, člověka na chodníku

až zase vyjdu, kde slunce pálí světy

podám ti ruku, v ní probuzené květy

slíbám ti ze rtů nánosy otazníků

Dnešní doba už není jen uspěchaná, už není jen přetechnizovaná. Dnešní doba je zloděj a mučitel. Lidi se naučili, že život je džungle a namísto toho, aby džungli změnili v přístav, učí se prodírat mezi liánami. To není dobře. Přes houštiny nevidíme jeden na druhého, a ve vlastním běhu míjíme svůj život. Vše, co děláme, děláme urputně, pochopitelně, protože jinak nás někdo předběhne. Moc by nám pomohlo, kdybychom pochopili, že životní cesta není závod. Běžíme, a snažíme se do kapes nacpat všechno, co vypadá, že by nám nebo našim bližním mohlo prospět. Nemyslíme jen na sebe. Ale je to smutná věc, my nemyslíme hlavně na sebe. Žijeme v přesvědčení, že hromada něčeho nám udělá radost, co víc, my věříme, že hromada věcí dá tomu všemu smysl. Ale pak umřeme obklopeni hromadou věcí, a až (jestli) to pochopíme, bude už pozdě. Chtěl bych tomu, kdo tohle čte, ukázat, jak to jde jinak. Začtěte se do úryvku z jedné kapitoly mé druhé knížečky. A rozjímejte, tenhle život je jen váš ....

"Končil den a za oknem se barvy měnily tak, aby daly najevo, že nejhezčí částí dne je právě soumrak. Pan Wu stál u okna a pozoroval to zklidňující se živočišné a lidské hemžení. Včelky sbíraly ještě poslední zbytky pylu před nočním odpočinkem, ptáci dozpívávali poslední naléhavou píseň o životě z ptačího pohledu. Z oken na druhé straně domu se ozývala ulice. Kroky utíkajících dětí, zvuky úklidu z celodenního prodeje ve stánku, volání na někoho, kdo by měl už jít, prozpěvování falešného popěvku. Pan Wu miluje tuhle dobu. Rád sepne své staré ruce a rozjímá. Rád přesvědčuje sám sebe, že tohle ještě není jeho konec, jen takový malý konec něčeho malého. Jediného dne. Ne jeho života. Nepřemýšlí se strachem o smrti. Přemýšlí se strachem o životech, které snad mohly být zbytečným počínáním promarněny. A pan Wu doufá, že ještě zítra dostane šanci něco dokázat, něco změnit, něco dokončit. Třeba další sochu ze dřeva, ne jednu z těch, které prodává, aby vydělal na živobytí, ale jednu z těch, které se dotýkají jeho srdce" /autor já - Bratrstvo/