Přisuzovat mrakům nutně smutnou charakteristiku není vlastně vůbec opodstatněné. Sice se mračí, to ano, ale vždyť to může být takové to dobrácké mračení, jak když mlynář Jíra houkne na děti, aby mu tady nedupaly. A pak se otočí a usměje se na mlynářku. Mraky plujou nad našimi hlavami. Vědí, že jsou v jediné ze svých fází existence, kdy se můžou někam podívat. A až tam doběhnou, můžou se rozdělit a jako miliony kapek se vrhnout na ten náš svět. Miliony kapek, které nás chtějí obejmout.
Mraky vládnou dnešnímu dni. To ony určí, jakou barvu bude dneska nebe mít. Až zvedneme hlavu, uvidíme, jakou mají ty naše mraky náladu. Všimněte si, jak některé předbíhají. "To já chci být nejníž, to já chci letět napřed." Lidi jsou jako svět. Svět je jako my lidi. Chtěl bych letět v oblacích. Letět s nimi. Být v té fázi své existence, kdy se můžu někam podívat. A až tam doběhnu, rozdělit se a jako miliony kapek se vrhnout na ten náš svět. Miliony kapek, které vás chtějí obejmout.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář