09 března 2009

Frank Downer - Případ ukradeného ryzáka ... část 1

Nechtělo se mi ani umřít, ani žít dál. Bourbon ve sklenici obtékal kostky ledu a stíny z ulice vytvářely v místnosti atmosféru poklidu a míru. Seděl jsem ve svém oblíbeném křesle a pokoušel se nemyslet na silnou bolest, která prostupovala každičkým kouskem mého těla. Nestává se mi často, že bych dostal takovouhle nakládačku, ale v téhle branži prostě semtam něco přiletí. Kate bude zase posté chtít, abych jí dal zapravdu ohledně téhle práce. Musel jsem se pousmát - a jestli přijde sem, tak taky ohledně tapet. Tenhle byt-kancelář se mi povedlo získat především díky laskavosti jednoho přítele. Tehdy to bývaly kanceláře nějaké účetní firmy a v tomhle stylu to tady všechno zůstalo. Dal jsem si sem akorát postel a tohle křeslo. Ale jednu věc tady účtaři měli parádní, i když je to asi sotva zajímalo. Výhled z dvanáctého patra dokázal přispět k někdy tolik potřebnému nadhledu jako máloco. Teď to ale moc nešlo. Ti tři chlapíci mi chtěli dát najevo, že si mám vzít raději dovolenou, než čmuchat kolem záležitostí jejich šéfa. To ovšem nepřichází v úvahu. Za ten přepychový výhled je třeba náležitě zaplatit. A lidi, kteří si mě najmou, mi dají peníze jen za práci, která je dokončená. Protože nemám nijak zvlášť v oblibě bílé pláště, spolehnu se, jako už poněkolikáté, na léčivé schopnosti doktora bourbona.
*
Včera v podvečer jsem se nechal taxíkem odvézt za město, na odbočku k úzké lesní cestě vedoucí ke statku, stájím a venkovskému sídlu Emille Morgana. Nemám rád tyhlety týpky, kteří se ohánějí spoustou peněz a myslí si, že si za ně můžou koupit cokoliv a kohokoliv. Možná v tom bude ode mě troška závisti, taky by mi nevadilo nechat si k bazénu nosit long drinky od spoře oděných barmanek. Nicméně to mi případně pomůže jedině v udržení správného provozního naštvání, abych se držel stopy jako ohař. Každé soukromé očko podle mě má něco, co ho pohání. Nějaká malá soukromá válka odrážející křivdy minulosti nebo touhy okamžiků příštích. Zabouchl jsem za sebou dveře taxíka a vydal se na takovou malou letní procházku.
Podle informací měl být statek odsud asi dva a půl kilometru daleko. Jednak jsem se chtěl přiblížit pokud možno nepozorovaně, jednak jsem poslední dobou trochu moc seděl na zadku a Kate si čas od času neodpustí poznámku o čím dál tím méně sportovních rysech mé postavy, takže jsem usoudil, že trocha pohybu mi jenom prospěje. Úkol, na který jsem najatý, je vlastně docela jednoduchý. Zjistit, jestli Morgan byl tím, kdo ukradl mému klientovi ze stájí slavného hřebce. Nechápal jsem, nač by někomu, kdo bydlí ve stejném městě, měl být lehce rozeznatelný kůň, ale dostalo se mi vysvětlení, že takoví šampioni se zcizují především kvůli genům. Nemusí se už do smrti objevit nikde na závodní dráze, ale kvality, které v sobě nosí, předá svým potomkům. A kvalitní krev je základem úspěchu dostihových koní.
Když jsem dorazil k ohradě, ohraničující pozemky, ke kterým jsem mířil, lehce zchvácený jsem se proklínal kvůli nápadu udělat něco pro své zdraví. Zezačátku jsem asi nasadil příliš vysoké tempo a teď jsem funěl jako po maratonu na olympiádě. Opatrně jsem přelezl ohradník, kterým ve třech čvrtinách výšky procházel drát elektrického vedení. Emille choval krom koní také hovězí dobytek, především ty druhy, které poskytují ty obrovské výtečné steaky. To je jediná věc, za kterou můžu Morgana pochválit. Doufal jsem, že se dostanu ke stájím koní dříve, než si mě všimne některý obyvatel téhle ohrady. Odjakživa mívám zvláštní pocit v kolenou, když na mě útočí zvíře s větší hmotností, než mám já. I přes pomalu se rozprostírající šero soumraku jsem zahlédl stádo budoucích steaků pást se ve vzdálenosti asi 200 metrů ode mě. Podstoupil jsem tohle riziko s tím, že se vyhnu jinému, totiž hlídačům rozestaveným podél příjezdových cest. Až na malé vzrušení ke konci diagonální cesty pastvinou, proběhla cesta celkem klidně. Když už jsem se jal přelézat ohradník, přiběhl se na mě podívat jeden pěkně rohatý dáreček, a kdyby se mi nohavice nezachytila za oko pletiva, mohlo to být docela snadné. Ale stihl jsem to a mohl na tu příšeru udělat obličej vypovídající cosi o mém názoru na hovězí mozek. Prostě je nemám rád.
Podél nízkých budov s malinkými podlouhlými okýnky jsem se plížil k místům, kde jsem tušil koňské stáje. Snažil jsem se držet ve stínu a tahle taktika mohla docela dlouho fungovat, kdych ovšem nezavadil loktem o kolečko opřené o jednu ze zdí. Rámus, který to způsobilo, plus rámus, který způsobilo to, že jsem se ho snažil zachytit, okamžitě přitáhlo nevítanou pozornost tří strážných. No a zbytek už je nabíledni a následky pociťuju ještě dnes ráno.
*

Nikdy jsem nepochopil, co ke mně Kate táhne. Ona je fešná čtyřicátnice a snaží se prosadit mezi záplavou žen a mužů nabízejících pojistné smlouvy lidem, kteří nechápou, proč by si měli dát cokoliv pojistit, a taktéž nechápou, jak takhle protivnou práci může někdo dělat. Já jsem o deset let starší než ona a prošel jsem víc zaměstnáními, než Kate podepsala smluv. V současnosti jsem na volné noze a lovím zločince, hledám ztracené předměty a provádím jinou důležitou detektivní činnost. Nikdy jsem se Kate neptal, proč si nezaložila vlastní rodinu a ona se mě na oplátku neptá, odkud znám lidi z obou břehů zločinu. Ani ona, ani já se nesnažíme mít spolu nějaký vztah. Zřejmě jen potřebujeme někoho, kdo v tomhle světě představuje nějakou jistotu. Někdy se nevidíme týden, jindy tři měsíce. Pak zajdeme na pivo a jentak si popovídáme. Věřte mi, že po všech těch hovorech s lidmi, kteří si neustále na něco hrají, lžou, předstírají zájem nebo nezájem, nebo cokoli jiného, je to balzám na nervy. Kate si někdy nemůže pomoct a přenáší do naší konverzace něco z ženské starostlivosti, a tehdy si já nemůžu pomoct a vnesu do naší konverzace něco z mužského buranství. Prostě takhle.
Zazvonil telefon. Většinou volají lidé, které už znám. V telefonním seznamu je vedle mého jména jen uvedena praxe soukromého očka. Nic víc. Takže se mi většinou ozývají spíš lidé, kteří na mě dostali kontakt od někoho jiného, nebo lidi, kteří souvisejí s případem, na kterém pracuju. Píchlo mě v žebrech, když jsem zvedl jsem sluchátko. "Downer", ztěžka jsem vydechl a snažil se popadnout dech. "Dobrý den, Franku," zazněl hlas, který mi nikoho nepřipomínal. "My se známe, pane...?", nechal jsem úmyslně otázku otevřenou. "Vy mě neznáte, ale já vás znám, a to úplně stačí, Franku", pronesl volající samolibě. "A dnes je to naposledy, co s vámi mluvím takhle slušně. Pokud nepřestanete čenichat kolem věcí pana Morgana, bude včerejší varování jen lehkou rozvičkou oproti tomu, co přijde, Franku. Doufám, že si rozumíme." Začínal jsem mít toho blba tak akorát dost. "Pokud si máme rozumět, pane Tajemný, začneme u toho, že pro vás jsem pan Downer. A co se týká vašich výhrůžek", těžko jsem dořekl poslední slova, protože mě zase hrozivě zabolelo v žebrech, "strčte si laskavě tyhle kecy do prdele." Na druhém konci drátu bylo chvíli ticho. Čekal jsem, jestli ještě něco přijde, ale pak klaplo sluchátko, jak volající hovor ukončil. Blbec. Mám úplně nejradši tyhle chytráky, co se schovávají za telefon a dělají se důležitými. Když jde o samotnou akci, sedí někde v kanclu nebo na barové stoličce a jen zpracovávají informace z terénu. Dobelhal jsem se k oknu, přecejenom tenhle výhled je opravdu k nezaplacení. Povytáhl jsem rolety a přimhouřil oči proti probouzejícím se paprskům. Město se pomalu začalo protahovat a zívlo unavenou řekou v dálce na pozdrav novému dni.
V tom se otřásly dveře od bytu jako by do nich někdo kopl. Zcela instinktivně jsem se přikrčil a sunul se k pracovnímu stolu, kde mám v šuplíku některé ze svých zbraní. Co to, sakra, mělo být? Udělala se mi slabá mlha před očima, jak jsem z úplného klidu přešel do energeticky náročné aktivity. Jojo Franku, ani rány tě nenechají si vylízat, hned ti skočí po kebuli. Šátral jsem prsty v šuplíku a nahmatal zbraň. Pak zase ty zvuky. Znělo to jako...jako kdyby někdo přibíjel obraz. Zcela jasné rány kladivem do kovu špikujícího moje vchodové dveře. Co to dopr .... . Vyrazil jsem směrem ke dveřím. Pošlu jim tam pár kulek na uvítanou. Byl jsem už na dva tři metry od dveří, když rány přestaly. Zastavil jsem se a zvedl zbraň. Najednou se rokřičelo několik vrtaček najednou. Bylo pro ně otázkou okamžiku, než projely mými dveřmi a zase zmizely. Pak novými otvory vlezlo dovnitř šestero husích krků a z jejich konců začal mohutnými přívaly tryskat benzín. Vypálil jsem doprostřed dveří a zároveň ucouvnul před sprškou, která dopadla na mé nohy. Ještě tohle. Došlo mi, že střelba mi teď už nepomůže a ucpávání šesti přívodů kapaliny taky ne. Stačilo, aby kdykoli někdo na druhé straně škrtl sirkou a .... Zavřel jsem dveře vedoucí na chodbičku a chystal se na krizové opouštění svého bytu. Otevřeným oknem se dá vylézt na patnácticentimetrovo římsu venku, která vede v každém patře pod oknem kolem dokola. S bolestivou grimasou jsem neváhal a vylezl ven do otevřeného prostoru ve výšce asi čtyřicet metrů nad zemí. Můj ty bože, za zavřenými okny mívá tenhle výhled docela jiný rozměr. Přitisknutý hrudí ke zdivu, začal jsem se sunout do strany. Prsty jsem se přitom přidržoval spáry ve zdi a ještě jsem si stačil všimnout holuba, který se usadil jen pár decimetrů nad mojí hlavou na okraj ploché střechy. Myslím, že to nakonec vyhrála zapálená sirka. S ohlušujícím rachotem vyšlehl z mých oken ven plamen a společně s ním střepy skla, kusy zdiva a kdovíčeho ještě. Jak se dům otřásl, zakymácel jsem se na svém stanovišti a jak jsem s námahou držel balanc, znovu mě zabolelo všechno, co ve mně snad bolet mohlo. Zařval jsem bolestí a vztekem a jediným zadostiučiněním pro mě bylo holubí pírko snášející se vedle mého obličeje dolů.

*

Sedíc na zemi na střeše jsem ztěžka oddychoval. Z míst, kde jsem ještě před chvílí míval byt, se valil kouř a zezdola z ulice už bylo slyšet sirény přijíždějích hasičkských aut a policejních hlídek. Přemýšlel jsem o tom, co se právě stalo. Pan Tajemný na sebe nenechal s odpovědí na mé nezdvořilé chování dlouho čekat. Oprašujíc si břicho od špíny, jak jsem se tiskl ke zdi, jsem se zadíval na nebe. Nikdy jsem tady nahoře nebyl. Taky řekněte kolik lidí čistě z romantiky vyleze během svého života na střechu svého činžáku. Tenhle aspekt života soukromého detektiva je k nezaplacení. Dostante se do situací, které by vás jinak ani ve snu nenapadly.

04 března 2009

Bryant a May - svěží anglická detektivka

Před časem jsem procházel internetové stránky a hledal "něco", tedy literárního, co by mě zaujalo tolik, že bych to chtěl číst. Nebylo to nijak dramatické a vlastně jsem jen doufal, že neprohloupím. Vybral jsem si tehdy knížku Podzemní proudy od Christophera Fowlera. Dneska jsem ve stavu, kdy z pěti česky vydaných dílů mám všechny :-), čtu poslední a mlsně pokukuju po šestém v angličtině, který už za kanálem vyšel a po sedmém, který má zčeřit vody na detektivkovém nebi v červenci 2009.
b1

Pan spisovatel Fowler před tím, než počal plodit tuhle pro mě báječnou sérii, vydal dvacet knížek. Sci-fi, horory a podobně. Vlastně jsem před objevením Bryanta a Maye od něj přečetl knížku Disturbia. Knížka dobrá, překlad strašnej. Pak, myslím že to bylo v roce 2003 napsal 1) Vražda za oponou. Tu jsem já osobně četl až jako druhou a vlastně mi to tak vyhovovalo. Již výše zmíněné 2) Podzemní proudy jsou tedy dvojka, 3) Sedmdesát sedm hodin, 4) Schodiště do temnot, 5) Bílá chodba. V prosinci vyšla v Británii 6) Victoria Vanishes a výše zmiňovaná novinka je 7) Bryant and May on the Loose.
Bryant a May jsou dvojice postarších detektivů působící ve specializované Jednotce pro vyšetřování neobvyklých zločinů ( v originále Peculiar Crimes Unit). Tento útvar byl založen už v období druhé světové války a dodnes se setkává s pokusy o zavření. Arthur Bryant je totiž ojedinělým exemplářem svéhlavého génia, používajícího k vyřešení případů otevřenou mysl, známosti s pochybnými individuy často z druhé strany zákona, spiritisty, členy různých spolků, čarodějkami a podobně. Vztahy s nadřízenými s londýnské metropolitní se tak pokouší urovnávat jeho kolega a druhý zakládající člen John May. Ten je jeho pravým opakem. Snaží se držet krok s dobou, nejnovější technika mu není cizí, nedá dopustit na vědeckost vyšetřování. Třetím hlavním hrdinou všech příběhů (a nejen těch o B. a M.) je samotný Londýn. A to je jedna z věcí, která mě na téhle sérii opravdu moc baví. Díky znalostem Arthura Bryanta z historie, a nejen té oficiální, se dozvídáme všechny ty neužitečné, ale totálně zajímavé informace o londýnském podsvětí, perličky z historie, nečekané souvislosti. Ústy Arthurovými k nám promlouvá ta "skutečná" tvář Londýna, která zůstává skryta za turistickými příručkami a oficiálními historickými publikacemi.

b2
Autor se pokusil sestavit detektivní dvojici tak, aby byla zajímavá a nějakým způsobem jedinečná. Protiklady hlavních charakterů hrají jistě roli, ale čím víc se dostáváte do jejich "příběhu", tím víc jim fandíte v jejich rebelském boji proti byrokracii, chcete být jedním z členů jejich týmu (uvedu jako příklad detektiva seržantku Longbrightovou, která se zhlédla v padesátých letech co se oblékání, účesu, stylu vyjadřování apod. týče), chcete se projít Arthurovou kanceláří, kde na polici smrdí starobylá lidská lebka jako věnovaný talisman, pod stolem skomírá rostlinka marihuany a všude po podlaze se válí stohy knih, ze kterých Bryant čerpá své vědomosti.
A pokud ještě navíc máte rádi anglický humor, jistojistě se pořádně pobavíte. Viz úryvek z rozhovoru (věčného popichování) Arthura Bryanta s jeho domácí Almou: ""Snažím se jíst vařené vejce, jestli vám to nevadí," namítl Arthur Bryant. "Nedokážu si představit, jak dlouho jste ho vařila. Žloutek určitě nemá mít takovouhle barvu." Zavřel jedno oko a nahlédl do alíšku na vejce, jako by zpola očekával, že tam najde malé kuře. "A ty vaše topinky jsou také poněkud neuspokojivé. Měla byste je dělat z čerstvého chleba."
"Z měkkého chleba pořádné topinky neuděláte. Ještě nikdy jste si nestěžoval a jíte je už čtyřicet let," odsekla Alma.
"To proto, že jsem býval váš podnájemník a bál jsem se vás."
Z toho všeho, co jsem tu napsal, je myslím zcela jasně patrné, že ty knížky mě hroozně baví. Svým příbuzným či přátelům je půjčím, ostatní šupky hupky do knihovny nebo do obchodu. A teď už musím běžet, jsem na straně 225 v "Bílé chodbě" a užuž to vypadá na finální rozřešení.

Autorské čtení v Le Consulat 12. června 2025

  "Nikdy nebudu číst před lidma! Je to naprosto idiotský. Když si budou chtít něco ode mě přečíst, přečtou si to sami."  No a takh...