Vykukujou zpoza otlučených rohů naší přítomnosti. Šklebí se. Chachá, tak tady nás máš. Vlečeme za sebou odkaz polomrtvých sobů a rozjuchaných reklamních akcí na nové mýdlo z úplně přírodních ingrediencí. Mávají revolverem na Santu a na Ježíška a říkají: "No, jen se pohni, musíš se nafotit na etiketu Coca coly, ty zas na pohlednice, tamhle si sedneš do betlémku, ty zase vytrénuješ stovky svých pomocníků, aby se fotili s dětmi v ulicích.
Blíží se. Nenáviděné, hlučné, otlačené. A přitom by stačilo nepoddat se tomu. Zavřít se na konci prosince doma a nechat na sebe působit to ticho. Nalít si ohřátý punč a dát si nohy nahoru. Vymyslet si vlastní koledu a zpívat ji na chodbě se sousedy. Lít zase olovo, vyrábět lodičky ze skořápek. Tancovat za svitu svíčky a smát se při tom stínům na stěně.
Blíží se. Všemožně se budou snažit zabít slovo "láska" a zašlapat nás do země ve frontě na bižutérii. Nechci se nechat.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuju za komentář