19 prosince 2008

Bondovky s Connerym

- "Bonde, Vy jste jako dítě!," říká Q a podívá se lehce pohrdavě na svého kolegu.
- "Jamesi, tyhle informace (o ženských) si budete muset sehnat sám." "Moneypenny, přijedu a vysázím Vám pěkných pětadvacet!" "Jamesi, a slibujete?"
Pro mě dvě postavy, které se, především právě s conneryovským Bondem, nejlíp doplňují. Connery prý nikdy postavu agenta 007 nikdy zvlášť nemiloval, považoval tuto roli za malou odbočku mezi důležitějšími rolemi. nicméně doba dává za pravdu spíše názvu poslední bondovky s ním Diamanty jsou věčné, protože těch šest filmů minimálně já za diamanty na bondovském plátně považuju.
Bondovek je ke dnešnímu datu na světě 22 a ty s Connerym jsou druhé nejpočetnější (6). Víc na kontě jich má už jen Roger Moore. Dal jsem si tu "práci" :-) a vysledoval všechny bondovky od začátku až k těm s Brosnanem (ty už jsem viděl dřív, ale stejně si je pro jistotu ještě dám). Takže se cítím oprávněným divákem k zhodnocení celé, snad nejdelší, filmové série všech dob. No ale to teď není předmětem tohohle článečku. Tady chci pochválit Jamese, chci říct Seana za proslavení celé série. Svou elegancí a nadhledem ve (své) již třetí bondovce (Goldfinger) uvedl do života fenomén, který přetrvává od začátku šedesátých let dvacátého století (kdy dospívali moji rodiče)dodnes (kdy chodí do školky můj šprnďa).
Helejte, ten Skoťák je vážně dobrej, prostě jo.

04 prosince 2008

Časák, co se nestydí myslet

Pojďme si dneska představit jeden časák. Copious Magazine je časopis, který byl s určitými přestávkami vydáván jednak na netu, jednak normálně tiskem od roku 2001.
Copious se stal slavným, protože strkal prsty do undergroundového umění. Přinesl nám takové lahůdky jako pin-up girls dávno před tím, než si hlavní proud všiml,že retro subkultura vůbec existuje.
Copious vždycky šlo o to bejt jiní a míchat dohormady to, co se normálně za míchatelné nepovažuje.
Teď 2 roky trošku stagnovali, a pokoušejí se to napravit vydáním pro letošní léto (no jo, s křížkem po kreysonu).
Copious Magazine v sobě ukrývá lahůdky jako třeba:
- Ukázky z knížek & Poezii
- Film & Muziku
- Umění
- Fotky
- Módu
- Undergroundovou sekci, kde se probírají zajímavými postřehy, lidmi, událostmi, názory na popo kulturu apod.
- A pak jsou tu Pin-Up girls!
Tahle blbina by měla vycházet čtvrtletně, aspoň než je to omrzí. No a tady, jestli se to povede, je obrázek kočky z tohohle čtvrtletního čísla.
Jestli vás zajímá, kde se tyhle informace vzaly, mrkněte si klidně sem:

29 listopadu 2008

Blíží se

Vykukujou zpoza otlučených rohů naší přítomnosti. Šklebí se. Chachá, tak tady nás máš. Vlečeme za sebou odkaz polomrtvých sobů a rozjuchaných reklamních akcí na nové mýdlo z úplně přírodních ingrediencí. Mávají revolverem na Santu a na Ježíška a říkají: "No, jen se pohni, musíš se nafotit na etiketu Coca coly, ty zas na pohlednice, tamhle si sedneš do betlémku, ty zase vytrénuješ stovky svých pomocníků, aby se fotili s dětmi v ulicích.
Blíží se. Nenáviděné, hlučné, otlačené. A přitom by stačilo nepoddat se tomu. Zavřít se na konci prosince doma a nechat na sebe působit to ticho. Nalít si ohřátý punč a dát si nohy nahoru. Vymyslet si vlastní koledu a zpívat ji na chodbě se sousedy. Lít zase olovo, vyrábět lodičky ze skořápek. Tancovat za svitu svíčky a smát se při tom stínům na stěně.
Blíží se. Všemožně se budou snažit zabít slovo "láska" a zašlapat nás do země ve frontě na bižutérii. Nechci se nechat.




14 září 2008

Matchbox

Čauky lidičky,
tak mě popadla nová vášeň. Zamiloval jsem se do nejstarších angličáků Matchbox. Takže jestli máte někde doma v krabici něco, co mohlo vzniknout do roku 1969 včetně, dejte mi vědět.

10 srpna 2008

Kalaha jede

Kalaha zase pěkně začíná fungovat. I přes odchod Šmejkyho, i přes dobu dovolených. Daří se nám sejít dokonce i když jsme neměli bicí a i tak s lidmi, kteří přišli noví, nebo přišli po dlouhé době, jsme dělali muziku. Vypadá to, že z Kalahy bude velmi brzy velmi sympatický velmi :-) big band. Velký člověk, velká osonost, velký všechno Láďa, řečený Big L, se mazlí s kytarou a taky si umí vyšlápnout na akordeon, Mr.Jake came from Britain a jeho strunoklad je opět ležendární. Já sám mám v zásobě asi jedenáct songů i s akordama, navíc krom obehrávané druhé desky zkoušíme i věci z desky první, které se ukazují být opět in, takže to vypadá, že do kalahakrajů přišlo obrození, a že už brzo spácháme něco na počest paní hudby veřejně. Ave Kalaha, jdoucí na pódium tě pozdravují.

10 července 2008

Hledání

Víte, jaký je opravdový výzam slova "hledání"?
H - hodně po něčem toužím
L - láká mě něco a nevím co
E - energicky zkoumám jednotlivé možnosti
D - daní za hledání je možnost, že je to ztráta času
Á - vždycky když hledáme, na konci zůstane něco, co jsme ještě chtěli říct, nějaké .a..
N - nic nás před nalezením toho, po čem toužíme, nezastaví
Í - součástí hledání je kus hlouposti, idiocie, že věnujeme tolik energie něčemu, co možná nemá smysl a možná jsme se zapomněli podívat nejdřív vedle sebe, jestli už něco hodně podobného nemáme.

02 července 2008

No jo

Prej přijdou bouřky. Člověk se těší na slunce, přijde slunce. Člověk nechce slunce, slunce odejde. Přijdou bouřky. Hurááááá.
No a to je celý. :-) Ne, není. Jsem zvědavej, jak to s tou kajtrou dopadne. Čekám, až se ozve božský Pája a won zatim nič. Jarouš přived jednoho kuka, a on má hroozně douhý to...nohy. Prej to nemá vliv na to...na hru na kajtru, ale kdo to může vědět ouplně jistě. Huráááá. No, teď se to sem úplně nehodilo.
Prej přijdou bouřky. Vžycky se všechno střídá. Dobrý se špatným, špatný s ještě horším, nebe a dudy, hmmm. Hurááááá. :-)
Hezkej den a večer zvláště, noste pláště a poslouchejte tu kapelu, která se jmenuje každej den stejně. Prej přijdou bouřky.

30 května 2008

Hledáme kytaristu

Tak nějak s námi už nehraje jeden z kytaristů a hledáme adekvátní náhradu. Tak jestli se vám líbí, jak kalaha hraje a umíte trošku na kajtru, ozvěte se. I ženský, klíďopíďo :-)

23 dubna 2008

Víte co?

Je středa. Venku se citelně oteplilo, příroda se nesměle pokouší vykouknout ze svých vyhřátých zimovišť a lidé pookřávají pomaličku zevnitř. Na každém z nás je vidět, že ta šedobílá slota už nás nebaví, a že se začínáme těšit na věci příští. Byl jsem jmenován velvyslancem jara :-) a tuhle řeč jsem se musel naučit za patnáct minut čistého času. Teď už je toho ale dost, na nějaký jaro zvysoka víte co a chci rovnou léto. Osmahlý kočky na rozpálenejch plechovejch střechách, kabriolety polykající divoké milenecké páry, palmy jako běžnej kolorit našeho nejbrhůdu, v baru chlazený pití s brčkem delším než Castrovo volební období, havajský košile, prodavači zmrzliny,kteří nemají rádi zmrzlinu, ale nějak těch pět děcek uživit musí. Víte co, já chci léto :-), a vám přeju hezký den.


22 března 2008

Neviditelné články

Je to záhada. Víme, kdo je vrah a víme, kdo spí se zahradníkem. Už jsem několikrát slyšel, četl, hmatal, že sem teď míň chodím, míň píšu. Není to pravda. Každý den přibývá jeden článek, jedna fotka, jedno literární dílo. A každý den sem přijdu .... všechno to nové zmizí. Pátrám. Probíhám setmělými uličkami. Ukrývám se za hromadami beden. v dešti vyčkávám, až podezřelý půjde na lup. Tři dny jsem nejedl. Minutu nepil. Dokážu to. Dokážu, že na blog píšu hodně nových příspěvků, že mizí, ztrácejí se. Víme, kdo je vrah, víme, kdo spí se zahradníkem. Vrah je lenost, se zahradníkem spí paní zahradníková. Prostě to občas vodfláknu. Uleju se. Nepřijdu. Ale stojím za rohem. Zas někdo chce zabít nudu. Odhalím ho. Jsi to ty, mami...blbnu. Jsi to ty, milá čtenářko, milý čtenáři. Tři dny jsem nejedl, jdu se najíst.

24 února 2008

Díky, díky

Vážený příteli, vážená přítelkyně,
počasí chtě nechtě dává za pravdu presidentu Klausovi, že žádný problémy s ekosystémem naší planety nejsou, protože jinak by asi nebylo v únoru dlouhodobě 15 stupňů (tedy v Moskvě je nula, jenže znáte Putina, ten aby si neprosadil svou). Co dělat v takovémhle počasí? Koupat se - ani při největším levelu schopnosti autosugesce bych do toho nešel. Chlastat - jo, dobrý, ale nedá se to každej den - především proto, že kamarádi nevydržej ten zápřah. Zahrádka - jahody ani kedlubny si zatím netroufly. Na procházku s dětma nebo se psem - to by šlo, ale buďte pořád někde venku, když v televizi dávaj Ligu mistrů. Takže prd. Zbejvá jen poslouchat Kalahu, s osazenstvem rodiny si zahrát nějakou stolní hru - třeba Kalahu (neznáte?), a nebo ... nebo si číst na blogu povídky šíleného autora. Takže co jsem to chtěl říct k tomu, že jsi tady? Jo už vím - díky, díky.

01 února 2008

Nože z Varadera





Ocelové ostří projelo kůží a přeťalo životanosnou krční tepnu. Muž s černou páskou přes levé oko sleduje svou zdravou zornicí rudé provazce letící chladným vzduchem bez zjevného účelu. Přes notné zkušenosti v této pracovní oblasti zase kratičkou chvíli žasne nad tím, jak kapičky krve šokované náhlou volností vysílají do prostoru tetelivé šňůrky energie, aby se vzápětí rozpomněly na prvotní účel svojí existence a pokusily se o nemožný návrat do proudu zajišťujícího bytí na tomto světě. Cákanec krve na stěně. Smrt v každém kousku.

Pláž. Čtyři centilitry Havana Club Aňejo special, cola, limetkový sirup. Nejjemnější písek sálá žárem ráje. K dispozici dívka bez jména, minulosti, budoucnosti. Kokain. Příliš hlučný smích. Mama Coca přináší požehnání. Cohiba. Svět hříchu je světem požitku. Muž s černou páskou je pánem svého života. Nebo si to aspoň myslí.

Nad ostrovem svobody vane mírný větřík. V jedné z havanských ulic prohání hnědobíle strakaté psisko balonek smotaný ze starých ponožek. Vesele vrtí ocáskem a co chvíli změní tak náhle směr běhu, že to až odporuje fyzikálním zákonům. Starý muž sedící na schodech před svým domem ho pozoruje. Žvýká při tom pořádnou porci tabáku, tak jak je zvyklý. Šedomodrá fordka z osmapadesátého se objeví za rohem ulice a svým stříbrným pochroumaným nárazníkem se posmívá budoucnosti starého muže. V očích těch dvou uvnitř vozu blýskne jistota a ten, který sedí za volantem, zařadí v rychlém sledu dvojku, pak trojku a řítí se směrem k bezstarostnému čoklíkovi. Ten na poslední chvíli spatří šklebící se fordku a uskočí. Šedomodrý vůz zatáčí na konci ulice prudce doleva. Těch několik záblesků z okýnka spolujezdce možná někdo viděl. Pořádná porce žvýkacího tabáku leží v prachu úplně obyčejné havanské ulice a není tu nikdo, kdo by ocenil její nesporné kvality.

"Když vyprávíte příběh, jehož hlavním motivem je vaše moc, dávejte si pozor, komu ho vyprávíte. Pokud totiž prozradíte nesprávným lidem jeho pointu, mívají prazvláštní zvyk přisvojit si nějakou, možná docela podstatnou část vašeho příběhu." Muž, který právě domluvil, zůstal ještě chvíli stát. Dívají se na něj, všichni ti jeho přisluhovači a ví, že v těchhle chvílích bývá nejnebezpečnější. Když mluví jakoby neurčitě, když stojí opřený o stůl a na hřbetech ruky mu nabíhají modré žilky. Když má ve tváři tichou bouři. Kdyby křičel, báli byste se míň. "Poslali jsme Juliovi zprávu v podobě smrti jeho otce," pokračuje v řeči muž v bílém obleku " a to přesto, že se mi takovéhle praktiky příčí. Vy víte, že lituju každé zbytečné smrti. Že kdyby nebylo nutné Juliovi jasně naznačit, že si nemůže dělat, co chce, že bychom se k takovýmto praktikám neuchylovali." Posadil se a pokynul jim rukou, aby odešli. Ve tváři nelibost, ve způsobu, jakým drží svoje tělo vzpřímeně, všeprostupující jistotu moci.

Muž s černou páskou přes levé oko se jmenuje Julio Astavez. Leží na zádech, ruce složené pod hlavou. Jeho dům leží poblíž města, ale přesto v dostatečném soukromí. Julio má přivřené oči, jeho mysl proplouvá v jakémsi stavu polospánku. Z pravé strany vrhá podvečerní slunce skrz žaluzie přecezené paprsky. Jsou teplé, skoro chlácholivě hladí Juliovu tvář. Konečky prstů zlehýnka poťukávají na vyhřáté lůžko. Z dálky sem doléhá zvuk bujarého života metropole, ale jen jakoby za clonou, nebo snad ze snu. Juliovy rty se usmívají, podat si osobně toho významného obchodního partnera samotného šéfa, to přece byla odvaha. To přece byl obchodní tah. A ten šéfův nesmyslný histerický počin se zabitím Juliova otce. Vždyť přece každý, kdo vstoupí do obchodu tohoto druhu, musí počítat s tím, že se budou snažit ho vykolejit. Teď jim je jen třeba ukázat, že to nemělo žádný účinek. A to mu získá respekt. A respekt je branou k úspěchu.

Právě v momentu, kdy Julio pomyslel na úspěch, ucítil na krku dlouhé studené ostří. Ocel vždycky byla materiálem, který Julia přitahoval, zvláště byla-li vybroušena do tvaru smrtící zbraně. I teď, když byl na opačné straně interakce vrah - nůž - oběť, než byl zvyklý, nebyl prvním pocitem strach, ale zvláštní, až živočišná náklonost. "Někteří obchodní partneři, kterým jsem dal vydělat na své laskavosti, stycích a vyšlapaných cestách, jsou důležitější než jiní," zazněl tichý ale známý hlas velmi ale opravdu velmi blízko Juliova ucha. "Příkladem takového obchodního partnera byla i osoba, kterou jsi ve své namyšlené bláhovosti zabil před dvěma týdny. Byl to můj syn." Julio pochopil a jak jeho myslí prostoupilo pochopení, tak jeho tělem poprvé v životě prorůstal strach. Sevřel jeho tělo do svých ďábelských pazour a vysával z Julia veškerou energii. Dovoloval mu myslet jen na to, že tahle chyba, tahle jediné hloupá samolibá chyba ho bude stát život. 

"Myslel jsem, že po tom, co jsme zabili tvého otce, že bude vše v pořádku, že si uvědomíš svou chybu, že budou účty vyrovnány. Ale ty ses smál. Na každém kroku, s každým slovem vypuštěným z tvých úst. A já nedovolím nikomu, rozumíš nikomu, aby se mi smál," dořekl muž, držící rukojeť nože myšlenky vyjadřující jeho nejvyšší rozhořčení.

Jediný rychlý pohyb rukou zahájil poslední scénu z bídného života Julia Astaveze. Je vždycky zvláštní pocit vidět vlastní krev. Muž v bílém obleku odcházel od umírajícího a myslel na svůj příběh, jehož hlavním tématem je moc. Vítr od moře přinesl pootevřeným oknem několik zrnek písku a nechal je padnout na krásně vyhřátou pohovku.

01 ledna 2008

Vertikální příběh








Většina vyprávění se pohybuje v rovině horizontální. Řekl jsem si, jestli by nebylo jednou pro tebe, milý čtenáři, osvěžující, kdyby to projednou bylo jinak. Nebudeme popisovat věci a lidi, pohybující se zleva doprava, tedy pobíhající mezi různými lokacemi, nebudeme rozpitvávat časové události tak, jak se odehrály po sobě, ani nebudeme přehazovat jejich pořadí na časové ose, která, jak jistě víš, nejčastěji bývá znázorňována jako vodorovná osa táhnoucí se zleva doprava a naopak. Pojďme zažít osvěžující výlet vertikálním směrem. Uvolněme svoje mozkové závity a představme si, že v našem příběhu se všechno podstatné odehrává ve směru nahoru a dolů, či naopak. Nebudeme zdržovat, jdeme na to.
Frank má na sobě oblek a potí se mu čelo. To, co se chystá udělat, normálně nedělá, ale vzhledem k tomu, že jeho obchodní partner má přání, aby se to odehrálo takhle, musí se, ne on se CHCE, přizpůsobit.

Melanie je pevně odhodlaná. Její oči se dívají dopředu a Melanii napadá, jaká je to ironie, že tím opravdu nelze myslet, že se dívá do budoucnosti. Má ruce volně podél těla a vnímá každý milimetr svojí kůže. Svojí unavené, zbytečné kůže.
Grace je malá holka. Dneska poprvé jí zmrzlinu. Obrovská homole vanilkové dobroty láká k olíznutí. Milióny chuťových pohárků zažívají svůj malý gastronomický orgasmus. Signály dlouho očekávané rozkoše prolétávají nervovými vlákny tam a zpět. Mozek vydává nové pokyny pro další a další dychtivé ochutnávání. Pomalu, aby to neuteklo, rychle, protože strašně chci!

Frankova interakce s tlačítkem výtahu způsobuje pohyb vzhůru. Příliš pomalý na to, aby ta hrůza rychle utekla, příliš rychlý na to, aby Frank mohl přesvědčit sám sebe, že se vlastně nic neděje. Prosklený venkovní výtah. Nikdy, NIKDY by do toho sám dobrovolně nevlezl. Dnes jde ale o obchodní schůzku jeho života. Na střeše superhypermoderního obchodního centra. Malá romantická kavárnička s vonícími šálky na bělostných podšálcích. V padesátimetrové výšce.
Melanie chtěla víc. Chtěla víc, než jen pořád prohrávat. Aspoň jednou zažít ten neopakovatelný pocit vlastního vítězství. Kdekoliv, jakkoliv. V kartách, ve sportu, při dobíhání tramvaje, při počítání vrácených peněz. Aspoň jednou se necítit jako spráskaný pes. Melanie má ruce volně podél těla a její oči se (ne)dívají dopředu.

Grace je příliš nedočkavá. Příliš horlivá. Příliš prudká. Její touha způsobuje, že pohyby jindy prováděné automaticky, klidně i když rychle, jsou prováděny zbrkle, nepřesně, divoce. A navíc koutkem oka zahlédne něco neobvyklého, něco, co do tohohle svým způsobem jedinečného a idylického okamžiku nepatří. A tak místo lehkého kontaktu s pochutinou narazí rty do vysokého kopečku a způsobí jeho nezadržitelné zhroucení. Sami to znáte. V tomto okamžiku už se zmrzlina zachránit nedá. Sjede z vyhraněného prostoru a mizí i se všemi rozkošemi sní spojenými do nenávratna.

Abychom se vyhnuli pohybu po časové ose, ukážeme si to nejpodstatnější ze všech tří příběhů současně, v jediném okamžiku. Často se to stává a většinou si toho nevšímáme. Vnímáme svůj vlastní svět, svoje události, svoje příběhy. Nejednou však cizí příběh zasáhne, nebo řekněme přesáhne do toho našeho. Bývá to pro nás překvapivé, nečekané. Totéž se děje teď.

Frank je v půlce své cesty nahoru a uvědomuje si, že sousto, které si nabral, je pro něj asi příliš veliké. Nohy mu slábnou a hrozí, že omdlí. V témže okamžiku uvidí něco, co dokončí dílo zkázy. Na protější straně náměstí přibližně ve výšce jeho očí se volným pádem řítí k zemi dívčí tělo. Melanie už byla rozhodnutá dávno před tím. Grace, která zahlédla stín vrhající se z věže dolů v témže okamžiku neví, jestli sledovat hrůzu cizí nebo onu menší, ale mnohem více osobní.

Dovolme si na závěr být poněkud horizontální. Ať totiž chceme nebo nechceme, většina akcí vertikálních tak většinou končí. Melanie se pro jednou cítila vítězem, byť její vítězství pochopitelně vnímáme jako poněkud diskutabilní. Grace zvolila pokus o záchranu zmrzliny a čistí si vanilkový krém proteklý mezi prsty. Frank si očistil kalhoty od prachu usazeného na podlaze výtahu a míří za svým šálkem kávy a obchodem, který stejně nebude tak důležitý, jak si myslí.
Zbývá dodat, že Frank, Melanie a Grace jsou příbuzní. Tři generace. Jeden okamžik. Vertikála.

Autorské čtení v Le Consulat 12. června 2025

  "Nikdy nebudu číst před lidma! Je to naprosto idiotský. Když si budou chtít něco ode mě přečíst, přečtou si to sami."  No a takh...