Malfosská rokle

Malfosská rokle

Až skončí tento příběh, uvidíte jak se nevyplácí, když člověk po výhře není spokojen s tím, že vyhrál, ale chce víc. V tomto případě si vítěz přivodil krutou a nesmlouvavou smrt. Ale začněme pěkně popořádku.

Jsme ve středověku, léta páně 1066 a je léto. Prosluněná Anglie se vyhřívá na výsluní vlastních vítězství a ještě netuší, jak blízko už je konec optimistickým dnům. Za mořem, ve vzdálenosti několika tisíc kilometrů, plánuje Vilém z Normandie útok, který má Anglii z jejích roztančených dnů už navždy vytrhnout. Aby na to nebyl sám, přizval si několik pomocníků z Flander, Burgund a dalších oblastí, a krom toho nabídl účast i vojskům z Německa, Dánska a Itálie. Aby se všechna ta mocná síla do Británie přepravila, nechá postavit sedm set lodí. A pak čeká měsíc na to, než se vítr otočí směrem na Británii.

Prvního října provolávají slávu anglickému králi Haroldovi. Porazil poblíž města Yorku v bitvě u Stanford Bridge norského krále Hardradu a poslal z jeho 300 veslic domů jen asi 30. Ale to už přicházejí první zvěsti z jihu Anglie. Na jižním pobřeží prý přistál Vilém z Normandie a hodlá si podmanit Anglii. Harald naskočil na koně a vyrazil směr Londýn.

Pátý říjen přivítal Harolda v hlavním městě. Provolávání slávy se v jeho hlavě mísí s neklidem, který více a více padá do jeho duše. Tam na jižním pobřeží vysedají z lodí tisíce vojáků a chtějí jeho zemi. A také ji dostanou.

Desátého října se Harold vydává směr Pevensayská zátoka poblíž města Hastings. Doufá, že se zvěst o jeho příjezdu k nepříteli nedostala, a že by tedy mohl vyloďující se vojska překvapit. Ale mýlil se. Vilémovi zvědové byli důslední a rychlí. Když po čtyřech dnech dorazí do Hastingsu, vojska z Normandie už jsou vyloděna a svého soka očekávají.

Harold tedy musí změnit taktiku. Místo překvapivého útoku se opevní na kopci Senlac Hill asi 7 mil jižně od Hastingsu. Za jeho zády se netrpělivě připravuje asi 5000 pěších vojáků a 3000 rytířů na koních bránit svoji zem. Vilém přivezl přes La Manche 2500 jezdců a přes 6000 pěšáků.

Je 14.října, 9 hodin, ráno. Vilém podniká první logický krok. Pošle pod kopec lučištníky a zasype anglické pozice sprškou střel. Ale Haroldovy štíty nepřipustí větší ztráty. Slunce se pousmívá zpoza voňavých jedlí a zpěvní ptáci pozorují tiše lidskou vřavu kolem.

Několik desítek až stovek pěšáků opustilo opevnění a na vlastní pěst pronásledovalo bretoňské Viliamovy pomocníky. Vilém na ně pošle jízdu a způsobí tak Angličanům nemalé ztráty.

V poledne se válčící strany domluví na hodinové přestávce, aby uklidily své mrtvé a zraněné. Potom už pokračuje útok. Vilém se nevzdá svých útoků z dálky a nařídí svým lučištníkům mířit v hodně ostrém úhlu do výšky. Hned nato najede těžkou jízdou do anglického opevnění. Těžké ztráty jsou na obou stranách.

Po krátkém odpočinku sebere Vilém všechny, kdož zbyli (přišel o čtvrtinu jízdy) a vyrazí dobít Senlac Hill. Předchozí útoky oslabily britský val a tak se teď dá útočit ze stran. Když už nejde udržet předsunutou linii, semknou se Britové v obrovském kruhu kolem své standarty a svého krále. Harold v té chvíli přemýšlí nad tím, zda měl odmítat v Londýně rady, aby k Hastingsu nejezdil a poslal tam za sebe jen své zástupce.

Nakonec Harold na Senlac Hill umírá. V ruce svou obrovskou železnou palici, v očích odlesk ztrácející se Anglie. Na kraj padá soumrak a zbylé skupiny Angličanů ustupují do lesů a mokřin v oblasti dnešního Oakwood Gill.

A tady se dostáváme k podstatě příběhu. Vilémova vojska už mohla slavit vítězství. V budoucnu slavná bitva u Hastingsu už je vyhrána. Ale Normané nemají dost. Když teče krev nepřítele, soupeř ožívá. Slunce už odešlo hřát jiná, za život vděčnější místa a nastávající tmou řinčí čepele smrti a zoufalství. Vítězní rytíři na koních žízní po strachu prchajících. Pěší Angličané kličkují mezi množícími se plochami močálu a využívají nerovností terénu, aby zmátli pronásledovatele. A pak to přijde.

Několik ustupujících zmizí mezi ostružiním a v nízké houštině. První jezdci už je skoro mají. Už je krev nadosah. Odměna za vítězství. Dokonalé pokoření nepřítele. …

Jsem první jezdec. Kopyta mého koně prolétnou ostružiním, ruka na otěži se křečovitě chvěje. Už je mám. Jsou mí. Ale co se to…? Můj kůn nedoskočil na pevnou zem, jeho těžké tělo padá dál a dál. Strašlivý náraz o dno propasti. Než ztratím vědomí, cítím, jak za mnou padají další a další jezdci i s koňmi.

Závěr: Ti, kteří nezemřeli hned při pádu, byli umláceni palicemi nebo sekerami nenadálým úspěchem opojených Angličanů. Rokle v Malfosse se tak stala symbolem potrestané pýchy a nespokojenosti s dosaženými cíli. Pýcha a pád. Když Vilém z Normandie vystupoval z lodě před bitvou u Hastings, uklouzl a plácl sebou na zem, dokázal proroky smůly umlčet vtipnými slovy: " Pro slávu boží, vždyť já už anglickou zem držím v rukou!". Když byl na Štědrý den roku 1066 ve Westimsterském opatství korunován na anglického krále Viléma I., jistě mu hlavou proběhla myšlenka na relativitu, která některá vítězství provází.