Lehce zatuchlou středně velkou místností starobylého činžovního domu se vznášel modrošedý kouř z dýmek několika ctihodných pánů. Kouř se stáčel v nestejnoměrná kola a rozléval se prostorem. Mužové s plnovousy, s kníry, s cvikry tím podvědomě schovávali svoji nejistotu, své obavy a lépe (alespoň dle jejich slov) tak mohli formulovat své vědecké i rádobyvědecké názory na tento opravdu neobvyklý případ.
U dveří do kuchyně, což byla jediná další místnost v bytě, seděla vyzáblá žena středního věku s viditelně strhanými rysy. Její oči chvílemi těkaly z místa na místo, jindy zas zíraly do prázdna nebo modravé clony kouře. Ruce složené na klíně vyjadřovaly rezignovaný přístup k životu nebo k tomu, co z něj zbylo. Bledá, kdysi květovaná zástěra, jen dotvářela celkový obraz Grety jako lidské trosky.
"Já vám říkám, že tahle ženská to tady na nás jen hraje" ozval se jeden rozčilený profesor a jeho vzteky pisklavý hlásek pokračoval:" a my, slavné kolegium největších odborníků na lidskou duši a psychické nesrovnalosti, my tady působíme jako spolek šašků. Až odejdeme, jen se nám vysměje, to vám říkám."
"Prosím vás pane kolego, uklidněte se. Ať už je důvod stavu té ženy jakýkoli, pravdou zůstává, že ta osoba už tři a půl roku nebyla venku z téhle místnosti a kdyby jí sousedka nenosila jídlo, už by nebyla mezi živými. Takže to je náš problém a musíme se pokusit ho vyřešit" uklidňoval napjatou situaci slovutný lékař s ruským přízvukem.
V křesle sedící francouzský profesor psychiatrie pokynul dýmkou kamsi do mlhavého prostoru na znamení, že by i on rád zhmotnil několik svých myšlenek. "Tato dáma" začal rozvážně hovořit" tvrdí, a ať je skutečnost jakákoli, měli bychom její tvrzení brát vážně, že kdyby byť jen o centimetr překročila hranice svého bytu, zemřela by strašlivým způsobem. Pojďme se na to podívat věcně. Lidský strach je přirozeným stavem bytí, hrozí-li nám nějaké nebezpečí. Tehdy nám pomáhá mobilizovat síly k obraně .."
"Ježíšmarjá, přeskočte tu přednášku kolego" vyjekl zase profesor s pisklavým hlasem "tohle všichni známe. Nejste tu před svými studenty. Takže k věci."
" … v ostatních případech" nedal se vůbec vyrušit Francouz "je tento stav nadbytečný a pro organismus vpravdě škodlivý." Francouzský kolega zavřel oči jako kdyby náhle usnul nebo zemřel a pisklavý učenec vypadal, že se o něj pokusí mrákoty.
V tom se Francouzovy oči zase otevřely a ten s lehce omluvným pousmáním pokračoval: "Proto se domnívám, že by bylo nejlepší, ten iracionální strach překonat stejně, jako se ve středověku vyháněly zlé síly. Tedy připravit pro nemocné tělo, potažmo ducha, šok a zkonfrontovat zde přítomnou dámu s realitou, aby viděla, že jí venku žádné nebezpečí nehrozí. Potom ji pomalu přivykat na bezpečný svět za okny.
Když to dořekl, vydala dosud tichá a částečně duchem nepřítomná Greta slabý, sotva slyšitelný povzdech, který však nezněl jako znuděné ach jo, ale spíš jako výkřik nejvyšší hrůzy z hrdla, které víc než slabého šepotu není schopno.
Vznešeně vyhlížející pánové rokovali o tomto prazvláštním případu ještě asi hodinu, tentokrát v semknutém kroužku tajných spiklenců uprostřed pokoje tak, aby je ubohá Greta neslyšela. Potom se rozhodli, že francouzský profesor je z nich nejctihodnější a hlavně je nic lepšího a rychlejšího nenapadlo, a přijali tedy za nejlepší jeho léčbu šokem. Greta netušila, co se na ní chystá. Jednak proto, že byla duchem mimo a profesoři teď tajili své názory, jednak proto, že přes mlhu v místnosti už ani nevěděla, kde učenci jsou.
Přesto nebo možná právě proto se Greta strašlivě vyděsila, když se z kouřového oparu natáhly několikery ruce a popadly ji za paže a tělo a jaly se ji postrkovat směrem k oknu. Gretě přeskakoval hlas, jak křičela hrůzou, jak sípala slova, mezi kterými učení pánové rozeznávali ta o ďáblu, o démonovi za okny, ale také o slitování. Jenže to pánové neměli, byli teď už přesvědčeni o správnosti svého záměru a jali se ho vykonat stůj co stůj. Rusky mluvící lékař otevřel veliké okno dokořán a uvolnil tak mohutnou masu kouře, která si to zamířila za světlem.
Pánové tlačili, táhli a postrkovali Gretu k oknu, které pro ni v jejích očích však bylo cestou do záhuby. Žena s grimasou nesmírného děsu v obličeji se vzpouzela svým trýznitelům až dostávala křeče do končetin.
"Držte ji pevně. Je to pro její dobro."
"Pozor ať vám nevyklouzne."
"Pojďte paní, už tam budeme."
Mužská síla přemohla Gretiny zoufalé, a proto překvapivě energické, pokusy o záchranu. Několikery paže dotlačily ženu až ko oknu a pomohly jí se trošku předklonit. "No vidíte, že to nic není. A tolik jste se toho bála. Kdybyste …" Poslední větu už pisklavý profesor nedopověděl.
Předkloněné, hrůzou ztuhlé Gretino tělo popadl jakýsi neviditelný vír jako papírovou hračku a vytrhnul ji jejím dobrodincům z dlaní. Gretino tělo zmizelo jako za oponou, přestože venku byl krásný bílý den.
Několik hrozivých výkřiků i tento nenadálý vývoj situace přikoval slavné profesory k jejich místům u okna jako obrovitá palice. Po chvilce, která pro zkoprnělé vědce byla jako věčnost, nastalo ticho. Všeobjímající ticho, hrozivější než všechny zvuky a nářky světa.
A potom se to stalo. Jako když pány šlehne kusem flákoty do tváře, vyvrhla děsivá hlubina netušeného rozměru to, co z ubohé Grety zbylo. A všechno to vmetla pánům profesorům do tváře. Krev, části těla, zápach, tekutiny, nic, co byste chtěli mít ve tváři nebo na oblečení. Děs, hnus, překvapení a šok.
Většina z pánů profesorů se z toho nikdy nevzpamatovala. Uslintávají si na slušivé oblečky, které rozdávají v sanatoriích se zvýšenou péčí. Pan vědec s pisklavým hláskem právě vykřikuje, že pokud mu sundají jeho svěrací kazajku, jistojistě zemře.
"Proboha ne, nechte mi to, já to musím mít…"
"Ale pane profesore, uklidněte se, my vám jenom chceme pomoct."
"Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá……….."