dneska má kalaha zkoušku

Pro všechny fanynky (fanoušci pochopí) je dnes přichystáno malé překvapení. Jelikož Kalaha dnes zkouší, a to bývá velký kulturní zážitek, a zároveň jsme se s hochy domluvili, že budeme velkorysí, koná se dnes u Kalahy Den fanynkám otevřených dveří. Jako obvykle si přineste věci, které chcete podepsat. Za již tradiční považujeme spodní prádlo, vrchní prádlo, špinavé prádlo (nepřehánět), a v krajních případech i vaše deníčky. Není povinný nijaký úbor, povoleny jsou všechny variace uniforem japonských školaček, latexové oblečení, úbor ála šílená gestapačka a podobné. Bývá zvykem, že některá fanynka z blízkého okolí přinese něco teplého na zub (vtipy typu rozehřátá briketa jsou pod úroveň našich fanynek) nebo něco chladného do krku. Jako obvykle se nebudeme zlobit, pokud se zkouška vyvine v malý raut s gogo tanci (ne členů kapely). Pokud by toto samotné pozvání nestačilo (a to bych se dost divil), z bohatého podvečerního programu namátkou zmíníme ještě tradiční dvojjazyčný (německo ukrajinský) proslov Jaroslava aus Oděsa na téma namibijské ženy v naší kuchyni (ne jako pokrm), dále pan Elifon slíbil nacvičit orálně rektální dialog na téma Pálivé papričky včera, dnes, zítra a pořád, Vokális jako vždy neopomene po 8 zelených zabékat Chačaturijanův Šavlový tanec, Šmejky slíbil, že bude celý den před zkouškou trávit sledováním politických zpráv a tak si vypěstuje tak silnou husí kůži po celém těle, že nám dovolí oblíbený kousek s použitím vlastního těla jako struhadla. Neopomenu zmínit kulinářské překvapení šéfkuchaře Eroslava, který slíbil na dnešní Den otevřených srdcí (vlastně dveří) donést mix vlastního a starobylého japonského receptu s názvem Neumyté ruce naší hajzlbáby Onamiko pupiko. Vousatý bicmajstr Honzík jako vždy přijde s oholeným ohanbím a několika hady poschovávanými na nejrozličnějších místech. A tak si společně s našimi fanynkami opět zahrajeme hru Našlas toho hada?

Jak vidíte, program Dne otevřených peněženek (vlastně dveří) spojený se zkouškou kapely,která se jmenuje každý den stejně, je velmi bohatý, a to jsme nevyjmenovali zdaleka vše. Milé fanynky, zkouška je plánována na 18.30, to jen pro pořádek. Hezký den fanynkám Kalahy a vlastně všem!

Reklama na smrt

Reklama na smrt

Vysoká lampa pouličního osvětlení vrhá skrz drobné mrholení kužel svého světla na mužova záda a klobouk clonící oči. Dlouhý béžový kabát splývá k zemi a jeho postavený límec kryje dvoudenní strniště, zpoza kterého vychází kouř značkového doutníku s vůní vanilky a dubové kůry. Neónové nápisy pokřikují na kolemjdoucí prozrazená tajemství o obsahu svých útrob a tahají ty se slabou vůlí do pootevřených dveří. Nad městem přelétává vrtulník a pátrá po zločincích.

Muž na něco čeká. Hlavou se mu honí nejrůznější myšlenky. Vzpomíná na své dětství, mládí, na to, jak přemýšlel o své budoucí kariéře. Jak chtěl být hlavně chlap, ze kterého bude mít jeho okolí respekt. Jak si přesně tuhle pozici vybudoval. Když vstoupil do baru, muži si instinktivně sedli o kousek dál a ženy toužily přisednout blíž. Taková síla z něj vyzařovala v jeho nejlepších letech a ani dnes, kdy ztratil něco ze své pružnosti, prudkosti a moci, nemá pocit, že by byl outsiderem. I ve svém věku, kdy se jeho hustou černou kšticí proplétají prameny šedivých vlasů, je pro mnoho lidí vzorem, pro mnoho jiných hrozbou. Je chlap. Potahuje ze svého doutníku a vzpomíná, kdy si poprvé dal tuhle značku - Bolivar Coronas - už v pětadvaceti mu to znělo vznešeně. Nebál se tehdy nikoho a ničeho. Byl na vzestupu. Každá obchodní schůzka pro něj byla výzvou, každá soukromá potěšila jeho srdce. To byla doba, kdy si začal dávat klobouk do čela a límec nahoru. To byl čas, kdy mu nejkrásnější ženy samy vtančívaly do náruče a zůstávaly do rána. Některé slibovaly, že navždycky, ale u některých se pojetí termínu "navždycky" měnilo v závislosti na tom, od koho dostaly nákladnější dárek. Ale když jste v pozici muže, který si může vybírat, nad touto vypočítavostí se jenom pousmějete. Muž se usmívá. To, na co čekal, se blíží.

Chromovaný nárazník černé limuzíny zastavil ve vzdálenosti 30 centimetrů od mužových nohou. Uvnitř vozu se rozsvítilo slabě zelenkavé světlo. Muž se pousmál nad dokonalou přesností služeb, které žádal. Doutník vzpomínek právě dohořel, a tak nezbývá než jít. Sotva odhodil konec doutníku do louže a vykročil směrem k vozu, otevřely se dveře na straně řidiče, vystoupul z nich šofér, zabouchl dveře za sebou a odešel do tmy. Těžké mužovy boty kráčí mokrou silnicí k dveřím, jež šofér opustil. Ruka bere za chladnou kliku a muž nastupuje. Trochu labužnicky, trochu nostalgicky se rozhlíží po interiéru vozu. Ano, přesně takhle si to představoval.

Černá limuzína se rozkošnicky pomalu rozjíždí. Na bočních a zadním skle se odrážejí pokřivené nápisy neonů, které tentokrát neuspěly. Muž zvyšuje rychlost vozu a už je za hranicemi města. Klikatou cestou stoupá nahoru na skálu, shlížející na blikající život dole, a pak zastavuje na samém vrcholku hory. Na chvíli se zadívá do dálky, na město, keré mu leželo u nohou, rozjede se proti srázu a i s luxusním vozem se vrhne vstříc jistému konci. Umírá spokojen s životem, který žil a s dojmem, který tu zanechal.

Závěr: František seděl na pohovce a v očích se mu zračil pocit, že tohle je ono. To, co právě viděl na televizní obrazovce, na něj udělalo silný dojem. Jeho vlastní život zdaleka nebyl tak chlapský a ještě nedávno měl pocit, že ani jeho odchod z tohoto světa takový nebude. Pak poprvé uviděl jednu z reklam firmy Eden Company, nabízející služby těm, kteří chtějí odejít ( v případě Františka ze zdravotních důvodů) a chtějí si vybrat, jak prožijí svoje poslední okamžiky. Rozhodl se hned. Tuhle reklamu si nahrál a od té doby si ji pouští několikrát denně. To, co znázorňuje, je přesně styl, který Františka oslovuje. A když se rozhodnete, všechno jde tak snadno. Objednáte si plechovku, v tomto případě A Real Man´s End (Konec opravdového muže), a ta vám přijde poštou. Uvnitř se nachází něco mezi kapalinou, plynem a kouřem a to vypijete. Váš mozek se naladí přesně na příběh, inzerovaný v televizi. A vy hrajete hlavní roli. František už svou plechovku má. Otvírá…….

Vysoká lampa pouličního osvětlení vrhá skrz drobné mrholení kužel svého světla na mužova záda a klobouk clonící oči………………………………………

pondělí 29.ledna

Ahoj všici,

přeju vám všem hezký pondělí, i když je mi jasný, že právě proto to stojí za houby. Takže hodně síly, pijte zelenou a poslouchejte Kalahu. A čtěte povídky, ať máte taky nějakou kulturu.

Malfosská rokle

Malfosská rokle

Až skončí tento příběh, uvidíte jak se nevyplácí, když člověk po výhře není spokojen s tím, že vyhrál, ale chce víc. V tomto případě si vítěz přivodil krutou a nesmlouvavou smrt. Ale začněme pěkně popořádku.

Jsme ve středověku, léta páně 1066 a je léto. Prosluněná Anglie se vyhřívá na výsluní vlastních vítězství a ještě netuší, jak blízko už je konec optimistickým dnům. Za mořem, ve vzdálenosti několika tisíc kilometrů, plánuje Vilém z Normandie útok, který má Anglii z jejích roztančených dnů už navždy vytrhnout. Aby na to nebyl sám, přizval si několik pomocníků z Flander, Burgund a dalších oblastí, a krom toho nabídl účast i vojskům z Německa, Dánska a Itálie. Aby se všechna ta mocná síla do Británie přepravila, nechá postavit sedm set lodí. A pak čeká měsíc na to, než se vítr otočí směrem na Británii.

Prvního října provolávají slávu anglickému králi Haroldovi. Porazil poblíž města Yorku v bitvě u Stanford Bridge norského krále Hardradu a poslal z jeho 300 veslic domů jen asi 30. Ale to už přicházejí první zvěsti z jihu Anglie. Na jižním pobřeží prý přistál Vilém z Normandie a hodlá si podmanit Anglii. Harald naskočil na koně a vyrazil směr Londýn.

Pátý říjen přivítal Harolda v hlavním městě. Provolávání slávy se v jeho hlavě mísí s neklidem, který více a více padá do jeho duše. Tam na jižním pobřeží vysedají z lodí tisíce vojáků a chtějí jeho zemi. A také ji dostanou.

Desátého října se Harold vydává směr Pevensayská zátoka poblíž města Hastings. Doufá, že se zvěst o jeho příjezdu k nepříteli nedostala, a že by tedy mohl vyloďující se vojska překvapit. Ale mýlil se. Vilémovi zvědové byli důslední a rychlí. Když po čtyřech dnech dorazí do Hastingsu, vojska z Normandie už jsou vyloděna a svého soka očekávají.

Harold tedy musí změnit taktiku. Místo překvapivého útoku se opevní na kopci Senlac Hill asi 7 mil jižně od Hastingsu. Za jeho zády se netrpělivě připravuje asi 5000 pěších vojáků a 3000 rytířů na koních bránit svoji zem. Vilém přivezl přes La Manche 2500 jezdců a přes 6000 pěšáků.

Je 14.října, 9 hodin, ráno. Vilém podniká první logický krok. Pošle pod kopec lučištníky a zasype anglické pozice sprškou střel. Ale Haroldovy štíty nepřipustí větší ztráty. Slunce se pousmívá zpoza voňavých jedlí a zpěvní ptáci pozorují tiše lidskou vřavu kolem.

Několik desítek až stovek pěšáků opustilo opevnění a na vlastní pěst pronásledovalo bretoňské Viliamovy pomocníky. Vilém na ně pošle jízdu a způsobí tak Angličanům nemalé ztráty.

V poledne se válčící strany domluví na hodinové přestávce, aby uklidily své mrtvé a zraněné. Potom už pokračuje útok. Vilém se nevzdá svých útoků z dálky a nařídí svým lučištníkům mířit v hodně ostrém úhlu do výšky. Hned nato najede těžkou jízdou do anglického opevnění. Těžké ztráty jsou na obou stranách.

Po krátkém odpočinku sebere Vilém všechny, kdož zbyli (přišel o čtvrtinu jízdy) a vyrazí dobít Senlac Hill. Předchozí útoky oslabily britský val a tak se teď dá útočit ze stran. Když už nejde udržet předsunutou linii, semknou se Britové v obrovském kruhu kolem své standarty a svého krále. Harold v té chvíli přemýšlí nad tím, zda měl odmítat v Londýně rady, aby k Hastingsu nejezdil a poslal tam za sebe jen své zástupce.

Nakonec Harold na Senlac Hill umírá. V ruce svou obrovskou železnou palici, v očích odlesk ztrácející se Anglie. Na kraj padá soumrak a zbylé skupiny Angličanů ustupují do lesů a mokřin v oblasti dnešního Oakwood Gill.

A tady se dostáváme k podstatě příběhu. Vilémova vojska už mohla slavit vítězství. V budoucnu slavná bitva u Hastingsu už je vyhrána. Ale Normané nemají dost. Když teče krev nepřítele, soupeř ožívá. Slunce už odešlo hřát jiná, za život vděčnější místa a nastávající tmou řinčí čepele smrti a zoufalství. Vítězní rytíři na koních žízní po strachu prchajících. Pěší Angličané kličkují mezi množícími se plochami močálu a využívají nerovností terénu, aby zmátli pronásledovatele. A pak to přijde.

Několik ustupujících zmizí mezi ostružiním a v nízké houštině. První jezdci už je skoro mají. Už je krev nadosah. Odměna za vítězství. Dokonalé pokoření nepřítele. …

Jsem první jezdec. Kopyta mého koně prolétnou ostružiním, ruka na otěži se křečovitě chvěje. Už je mám. Jsou mí. Ale co se to…? Můj kůn nedoskočil na pevnou zem, jeho těžké tělo padá dál a dál. Strašlivý náraz o dno propasti. Než ztratím vědomí, cítím, jak za mnou padají další a další jezdci i s koňmi.

Závěr: Ti, kteří nezemřeli hned při pádu, byli umláceni palicemi nebo sekerami nenadálým úspěchem opojených Angličanů. Rokle v Malfosse se tak stala symbolem potrestané pýchy a nespokojenosti s dosaženými cíli. Pýcha a pád. Když Vilém z Normandie vystupoval z lodě před bitvou u Hastings, uklouzl a plácl sebou na zem, dokázal proroky smůly umlčet vtipnými slovy: " Pro slávu boží, vždyť já už anglickou zem držím v rukou!". Když byl na Štědrý den roku 1066 ve Westimsterském opatství korunován na anglického krále Viléma I., jistě mu hlavou proběhla myšlenka na relativitu, která některá vítězství provází.

hádanka na 23.1.07 - trpaslíci

Zlý černokněžník nemá rád trpaslíky. Proto si čtyři z nich vybere a zakope je po hlavu do země. Trpaslíci se tak nemůžou vůbec pohybovat a vidí jen před sebe.
Trpaslíci jsou zakopáni v řadě, jeden z nich je oddělen zdí. Všichni se dívají stejným směrem: poslední trpaslík vidí dva kamarády před sebou a zeď. Předposlední vidí jen druhého. Druhý trpaslík v řadě kouká do zdi a ten úplně první je osamocen, za zády má zeď a dívá se do dálky, kde se ale neděje nic zajímavého.
Černokněžník vysvětlí trpaslíkům jaká je situace, a řekne jim, že jim dal na hlavy čepičky - dvě modré a dvě čevené. Jeden trpaslík má promluvit a říci, jakou barvu čepičky má na své hlavě. Pokud řekne správnou barvu, tak je černokněžník hned vykope. Pokud řekne cokoli jiného, tak tam všichni čtyři zůstanou až do konce..
Jak trpaslíci tento drobný problém vyřeší?

Větrné dny u McČechajz

Vážený čtenáři,

nerad bych tady s tebou laškoval, ale chtě nechtě se musím zmínit o tvých potížích. Prdologický ústav ČR oznámil, a to naprosto veřejně, že ty větry tě prostě hned tak nepřejdou. A to je věc, která nás trápí. Ne snad, že bychom měli takovou starost o tvé zdraví, spíše řešíme otázky tvojí občanské zodpovědnosti. Nemyslíš, milý Mcčechu, že by stálo uvažovat o zmenšení příjmu fazolovité potravy? A to na tebe apelujeme jako na slušného občana, který by se měl nad sebou zamyslet. Proč? Protože se na to podívej. Převrací se domy, vyvracejí stromy, rozvracejí rodiny, vracejí se holubi (to už je přehnaný) a podobně. A to všechno jen kvůli tvé nemírné spotřebě luštěnin. Co kdybys na chvíli zkusil Prdlívii - bílý jogurt nebo nějaký Wurst s vysokým obsahem bakteríí prdlidus nemejsis? Zkus to. Je to stejně chutné a méně otravné. A konečně skončí Větrné dny u McČechajz. I´m lovin´it!

nový novinky o nových věcech

Milí a zlatí,

nebudu dlouho chodit kolem 12ti stupňového piva a prozradím vám, co je tu po dnešku nejnovějšího. zrušil jsem už okoukanou galerii chachachaaaa a nehradil ji dvěma novýma, vyvoněnýma. Pánové a dámy, dovolte, abych vám představil galerii týkající se neuvěřitelně krásných modelů vozů Škoda, a to od těch nejstarších (hned ta první fotka, to je raritka, to se mi fakt povedlo najít), až po Joyster. Scouta jsem tam pro Eliho nedal, ať se podívá, že jsou i hezčí Škodovky. Co taková Škoda Winetou? No mrkněte, je to až k neuvěření.

Kromě týhle galerie jsem sem vrznul vymydlenou galérii o Posilovačích mužského ega. No a kdyby za tim seděla nějaká baba, to už by bylo sousto pro Radima Uzla. Ne ta ženská, ty chlapi, co by u ní stanovali na předzahrádce.

berte život s Kalahou! Kalahathinker

Kontakt

Kontakt

Milý čtenáři,

děkujeme, že jsi vyslyšel naše výzvy a přišel sem. Dalo nám spoustu práce dostat se k tobě. Bylo pro nás životně důležité, přesvědčit tě, abys nám pomohl. Stovky vědců našeho světa vyvíjely po desetiletí tento nástroj a tvoje nynější přítomnost je toho výsledkem.

Naše realita se začala ztrácet pomalu. Nejdříve si toho nikdo nevšiml, protože částečné výpadky reality se vždy dají vysvětlit nějakým nedopatřením, nebo nevysvětlitelnou, ale možnou náhodou. Ale potom se to začalo zvětšovat. Nenadálé objevování se prázdnoty tam, kde předtím byla krajina, stával dům, do dáli ubíhala silnice. Nebyla tam díra, prostě jako by se ono místo odráželo na slepém místě vaší sítnice. Ale věděli jste, že ten dům tam určitě byl, že mezi tímhle stromem a touhle řekou vedla polní cesta. A tak se věci ztrácely jedna po druhé, pak začala mizet zvířata, a nakonec i lidé. Přestože si tento jev nikdo nedokázal vysvětlit, bylo nad slunce jasné, že existuje, a že je třeba s tím něco dělat. A nakonec se to povedlo. Klíčem k naší záchraně jsi ty.

Jistě sis všimnul, že jsi poslední dobou častěji míval pocit,že na tebe někdo myslí. Že se ti občas zdálo, že někdo stojí blízko za tebou, a když ses ohlédl, nikdo tam nebyl. Žes občas cítil silné napojení na něco mimo tvůj svět. To jsme tě kontaktovali my. A protože teď čteš tyto řádky, náš záměr do puntíku vychází. Víme, že je to trochu nedobrovolné, ale od této chvíle nám pomáháš zachránit náš svět. Neměli jsme jinou možnost, nebylo vyhnutí. Za tuto nedobrovolnost se ti omlouváme. A vlastně nám zbývá jen poděkovat. A vysvětlit ti, co se s tebou děje. A bude dít.

Tvoje oči, pokud čteš, tvoje uši, pokud posloucháš. To jsou informační kanály. S každým písmenkem, s každou vteřinou se stáváš více a více napojeným na náš svět. Vše, co od této chvíle uvidíš, uslyšíš nebo uděláš, bude vysílat kanály napojenými na tvou hlavu informace o tvém okolí. Už teď dychtivě nasáváme obrazy toho, co vidíš kolem sebe. Jsme jako hladová jáma, jsme jako téměř bezedná propast. A my ji zrníčko po zrníčku zasypeme tvými prožitky. A nejen tvými. Každý z vás nám teď pomáhá. Musíte nás pochopit. Nic jiného nám nezbývalo. Takže milý příteli, děkujeme. Není cesty zpět a čím více čteš, tím pevnější je naše spojení. Až dočteš tento příběh, kompletní spojení bude navázáno. Sleduj písmenka, přemýšlej o tom, co ses právě dozvěděl. Prožívej. Potřebujeme tě. Ještě chvilku čti. Nepřestávej. Nepřestávej. Spojení už bude kompletní. Vydrž. Nepřestávej číst. Ještě kousíček.

Tak a máme tě. Jsi náš. Zdroj.

hádanka na 16.ledna - Pošta

Pošta

Představte si, že chcete přiteli poslat poštou něco cenného. Máte na to krabičku, která je dostatečně velká, a na kterou lze připevnit několik zámků. Zámků máte oba dostatek, ale problém je, že nemáte klíč od zámku toho druhého.
Jak dostanete k příteli cenost, aby neputovala nezamčená? Poslat klíč jen tak nepomůže, mohl by ho někdo zkopírovat.

(myslím, že je to celkem pěkná hádanka,a navíc praktická, můžete, až na to přijdete, posílat tímhle způsobem opravdu cenné věci - třeba své životní úspory, svačinu do práce, manželku... hezký den, kalahafans)

Tchýně

Muž přijde domu a co nevidí - přišla tchýně na návštěvu.
Ani nevím jak, začali se hádat. Záminka je naprosto nepodstatná.
...
Tchýně: Furt si jenom vymejšlíš.
Muž: Prosimtě...
Tchýně: Neřekneš nic, aby jsi nelhal!
Muž: Nekecej!
Tchýně: Tak schválně, řekni mi teď jednu pravdivou větu.
Muž: Ok, ale vypadneš pak.
Tchýně: Pokud mi řekneš teď pravdivou větu, tak odejdu. Pokud mi ale zase budeš lhát, tak tu teda zůstanu. To ti slibuju!
Muž se zamyslel a vyřkl větu. Tchýně si najednou uvědomila, že aby dodržela slib, tak se musí oběsit.
Co řekl muž za větu?

Co je tu nového

Dneska mám dovču a hlídám malýho Ondru. Přesto mi to nezabrání přidat sem něco novýho a hlavně poradit vám, co tu už novýho je. Dneska jsem smazal nejméně navštěvovanou galerii Punk a místo ní doufám potěší galerie starých dobrých hezkých vyvoněných gramofonů zvenku i zevnitř. Jako každou galerii, i tuhle jsem sestavil sám z fotek, který jsem nelehce na netu hledal a našel a teď se s vámi o ně dělím. Ti, kteří chodí pravidelně si jistě prohlédli taktéž novou galerii Fascinující svět tramvají, kde je vidět, že tramvaje nemusejí vypadat jenom jako ty z ČKD a hlavně je tam veselá fotka, díky které zjistíte, kam se poděly ty urvaný sedátka z vaší tramvaje. Tak pac a pusu a kuře a husu a housku v Mekáči v klusu a hlavně se s tím nemazlete. Život se s váma nemazlí, tak mu to vraťte. A poslouchejte Kalahu. Máucta

Čtverec

Pokud Vám přijde tato hádanka primitivní, tak máte pravdu.
Já si na ní ale vylámal zuby.

Dokážete rozdělit čtverec na 13 úplně shodných dílů?

Tři Číňani

V hotelovém hotelu spí tři Číňané. Někdo jim v noci pomaluje obličeje černou barvou. Když se ráno probudí, podívají se na sebe a začnou se všichni tři smát.
Pokud si někdo z nich uvědomí, že je také černý, tak se smát přestane. Jelikož to všem pálí a vědí to o sobě, tak to jednomu brzy dojde. Jak k tomu došel?
Jen si uvědomte, že když dva kamarádi jsou špinaví, neznamená to, že já jsem taky. Pokud vidím dva smějící se špinavce, mohou se smát sobě navzájem a já být čistý. Číňané si nic mezi sebou neřekli, ani na sebe neukázali.

Greta

Lehce zatuchlou středně velkou místností starobylého činžovního domu se vznášel modrošedý kouř z dýmek několika ctihodných pánů. Kouř se stáčel v nestejnoměrná kola a rozléval se prostorem. Mužové s plnovousy, s kníry, s cvikry tím podvědomě schovávali svoji nejistotu, své obavy a lépe (alespoň dle jejich slov) tak mohli formulovat své vědecké i rádobyvědecké názory na tento opravdu neobvyklý případ.

U dveří do kuchyně, což byla jediná další místnost v bytě, seděla vyzáblá žena středního věku s viditelně strhanými rysy. Její oči chvílemi těkaly z místa na místo, jindy zas zíraly do prázdna nebo modravé clony kouře. Ruce složené na klíně vyjadřovaly rezignovaný přístup k životu nebo k tomu, co z něj zbylo. Bledá, kdysi květovaná zástěra, jen dotvářela celkový obraz Grety jako lidské trosky.

"Já vám říkám, že tahle ženská to tady na nás jen hraje" ozval se jeden rozčilený profesor a jeho vzteky pisklavý hlásek pokračoval:" a my, slavné kolegium největších odborníků na lidskou duši a psychické nesrovnalosti, my tady působíme jako spolek šašků. Až odejdeme, jen se nám vysměje, to vám říkám."

"Prosím vás pane kolego, uklidněte se. Ať už je důvod stavu té ženy jakýkoli, pravdou zůstává, že ta osoba už tři a půl roku nebyla venku z téhle místnosti a kdyby jí sousedka nenosila jídlo, už by nebyla mezi živými. Takže to je náš problém a musíme se pokusit ho vyřešit" uklidňoval napjatou situaci slovutný lékař s ruským přízvukem.

V křesle sedící francouzský profesor psychiatrie pokynul dýmkou kamsi do mlhavého prostoru na znamení, že by i on rád zhmotnil několik svých myšlenek. "Tato dáma" začal rozvážně hovořit" tvrdí, a ať je skutečnost jakákoli, měli bychom její tvrzení brát vážně, že kdyby byť jen o centimetr překročila hranice svého bytu, zemřela by strašlivým způsobem. Pojďme se na to podívat věcně. Lidský strach je přirozeným stavem bytí, hrozí-li nám nějaké nebezpečí. Tehdy nám pomáhá mobilizovat síly k obraně .."

"Ježíšmarjá, přeskočte tu přednášku kolego" vyjekl zase profesor s pisklavým hlasem "tohle všichni známe. Nejste tu před svými studenty. Takže k věci."

" … v ostatních případech" nedal se vůbec vyrušit Francouz "je tento stav nadbytečný a pro organismus vpravdě škodlivý." Francouzský kolega zavřel oči jako kdyby náhle usnul nebo zemřel a pisklavý učenec vypadal, že se o něj pokusí mrákoty. 

V tom se Francouzovy oči zase otevřely a ten s lehce omluvným pousmáním pokračoval: "Proto se domnívám, že by bylo nejlepší, ten iracionální strach překonat stejně, jako se ve středověku vyháněly zlé síly. Tedy připravit pro nemocné tělo, potažmo ducha, šok a zkonfrontovat zde přítomnou dámu s realitou, aby viděla, že jí venku žádné nebezpečí nehrozí. Potom ji pomalu přivykat na bezpečný svět za okny.

Když to dořekl, vydala dosud tichá a částečně duchem nepřítomná Greta slabý, sotva slyšitelný povzdech, který však nezněl jako znuděné ach jo, ale spíš jako výkřik nejvyšší hrůzy z hrdla, které víc než slabého šepotu není schopno.

Vznešeně vyhlížející pánové rokovali o tomto prazvláštním případu ještě asi hodinu, tentokrát v semknutém kroužku tajných spiklenců uprostřed pokoje tak, aby je ubohá Greta neslyšela. Potom se rozhodli, že francouzský profesor je z nich nejctihodnější a hlavně je nic lepšího a rychlejšího nenapadlo, a přijali tedy za nejlepší jeho léčbu šokem. Greta netušila, co se na ní chystá. Jednak proto, že byla duchem mimo a profesoři teď tajili své názory, jednak proto, že přes mlhu v místnosti už ani nevěděla, kde učenci jsou.

Přesto nebo možná právě proto se Greta strašlivě vyděsila, když se z kouřového oparu natáhly několikery ruce a popadly ji za paže a tělo a jaly se ji postrkovat směrem k oknu. Gretě přeskakoval hlas, jak křičela hrůzou, jak sípala slova, mezi kterými učení pánové rozeznávali ta o ďáblu, o démonovi za okny, ale také o slitování. Jenže to pánové neměli, byli teď už přesvědčeni o správnosti svého záměru a jali se ho vykonat stůj co stůj. Rusky mluvící lékař otevřel veliké okno dokořán a uvolnil tak mohutnou masu kouře, která si to zamířila za světlem.

 Pánové tlačili, táhli a postrkovali Gretu k oknu, které pro ni v jejích očích však bylo cestou do záhuby. Žena s grimasou nesmírného děsu v obličeji se vzpouzela svým trýznitelům až dostávala křeče do končetin.

"Držte ji pevně. Je to pro její dobro."

"Pozor ať vám nevyklouzne."

"Pojďte paní, už tam budeme."

Mužská síla přemohla Gretiny zoufalé, a proto překvapivě energické, pokusy o záchranu. Několikery paže dotlačily ženu až ko oknu a pomohly jí se trošku předklonit. "No vidíte, že to nic není. A tolik jste se toho bála. Kdybyste …" Poslední větu už pisklavý profesor nedopověděl. 

Předkloněné, hrůzou ztuhlé Gretino tělo popadl jakýsi neviditelný vír jako papírovou hračku a vytrhnul ji jejím dobrodincům z dlaní. Gretino tělo zmizelo jako za oponou, přestože venku byl krásný bílý den.

 Několik hrozivých výkřiků i tento nenadálý vývoj situace přikoval slavné profesory k jejich místům u okna jako obrovitá palice. Po chvilce, která pro zkoprnělé vědce byla jako věčnost, nastalo ticho. Všeobjímající ticho, hrozivější než všechny zvuky a nářky světa. 

A potom se to stalo. Jako když pány šlehne kusem flákoty do tváře, vyvrhla děsivá hlubina netušeného rozměru to, co z ubohé Grety zbylo. A všechno to vmetla pánům profesorům do tváře. Krev, části těla, zápach, tekutiny, nic, co byste chtěli mít ve tváři nebo na oblečení. Děs, hnus, překvapení a šok.

Většina z pánů profesorů se z toho nikdy nevzpamatovala. Uslintávají si na slušivé oblečky, které rozdávají v sanatoriích se zvýšenou péčí. Pan vědec s pisklavým hláskem právě vykřikuje, že pokud mu sundají jeho svěrací kazajku, jistojistě zemře.

"Proboha ne, nechte mi to, já to musím mít…"

"Ale pane profesore, uklidněte se, my vám jenom chceme pomoct."

"Áááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá……….."

Otroci strachu

Otroci strachu

(Úvod)

Mezi námi žijí bytosti, které nejsou jako my. Pozorují nás svýma zelenýma očima z temných úkrytů. Jsme jejich kořist. Nevíme o jejich strašném tajemství. A ony chtějí, aby to tak zůstalo.

(Příběh 1)

Gus běžel jako o závod. Měl v sobě sice pár piv, ale to, co se hnalo za ním, ho nenechávalo na pochybách, že kdyby zpomalil, že by byl konec. Před pár minutami vycházel z hospody U zeleného koně a protože po 4 pivech na něj vždycky přijde močopudná nálada a nechtěl už se vracet dovnitř, opřel se hlavou o cihlovou zeď protějšího domu a ulevoval si. V tom za sebou spíš podvědomě vycítil, než že by uslyšel, něčí přítomnost. Ještě pořád se zbavoval tekutin a ten někdo stál asi dva metry za ním a pozoroval ho. "Co čumíš?" otočil se přes rameno Gus a místo toho, aby zahlédl nějakého úchyla, měl pocit, že na něj civí nějaké zvíře. Trhnutím se otočil a ani si pořádně nedopnul kalhoty a s výkřikem hrůzy vyrazil. Vysoká postava s chlupy po celém těle a tlamou jako vlk se s odfrknutím šelmy rozběhla za ním. Gusovy polobotky klapaly o hliněnou cestu mezi vysokými cihlovými domy bez omítky a zvuky toho úprku a vyděšeného dechu se odrážely od okopaných zdí. Kočky poskakující po zídkách oddělujících neudržované zahrádky seskakovaly do tmy a s naježenými chlupy a příšerným vřeštěním mizely za nejbližším rohem. Děsivá postava skoro neslyšně chvátala ulicí. Z vyceněných zubů kapaly sliny a v zelenkavých očích se odrážel osamělý měsíc. Gus zahnul za roh a koutkem oka zahlédl tu příšeru za ním. Ale byla, můj bože, mnohem blíž, než čekal. Sotva tři kroky za ním. Gus vyjekl, jednak hrůzou a jednak proto, že si, jak zahýbal za roh, vymkl kotník. Nebo jenom podvrtnul. Ale ta bolest, to se nedalo vydržet. Chvilku ještě statečně běžel po zmrzačené noze, ale pak upadl. Zpocenou dlaní se opřel o studenou zem a otočil se vstříc své záhubě. Postava ho v mžiku doběhla a Gus ihned pocítil její tlapy na svém krku a horký dech v obličeji. Začal křičet a zavřel oči. Pak ucítil, jak ho ten vlk nebo co to bylo zvedá ze země a …. odhazuje ho na hromadu starých papírových krabic. Pak ten tvor zmizel. Gus ještě chvíli ležel na hromadě odpadků a nemohl uvěřit tomu,že ho ta věc nechala na pokoji. Asi ji něco vyrušilo. Zaplaťpánbu. Naprosto střízlivý Gus se pak vydal k domovu.

(Příběh 2)

Giny už ležela ve své postýlce asi deset minut, ale nedařilo se jí usnout. Měla tenhle problém teď celkem často a i když o tom říkala svým rodičům, nevěnovali tomu nijak mimořádnou pozornost. Ale ano, obešli s ní celý dům a prohlédli v jejím pokojíku každý tmavý kout, ale Giny cítila, že to vše dělají jenom naoko, aby mohli říct, že udělali co mohli. Giny se necítila o nic bezpečnější, než předtím. Zavřela oči a pokusila se myslet na něco hezkého, jak jí poradila maminka. A pak se to ozvalo znovu jako každý večer. Tichý, velmi tichý šepot, jako by se jen mlha plazila po podlaze: "Jestlipak víš, kdo je pod postelí…?" Jestlipak Giny víš…?" Gininy oči mířily do prázdna a její uši se snažily přesvědčit hlavu, že se jí to jen zdá. "Že se mi to jen zdá?" prosila v duchu holčička a přitáhla si peřinu až k bradě. "Ale nezdáááá" odpověděl teď už polohlasem někdo v místnosti a Giny se s výkřikem posadila na posteli. Nevěděla, jestli se víc děsí toho, že někdo odpovídá na to, co si jenom pomyslela nebo toho, že s ní někdo JE v místnosti. A ještě nejspíš u ní pod postelí. Je pod postelí? Tak blízko? Ani to nestihla domyslet a strašlivá rána skoro nadzdvihla pelest postele. To už Giny na nic nečekala a jedním skokem byla z postele pryč. Vyrazila ke dveřím a popadla za kliku. Kliku oddělující ji od světla chodby a od chodby vedoucí k rodičům. Jenže klika se ani nehla. Byla, jako by ji z druhé strany někdo držel. Náhle se z druhé strany dveří ozval ten hlas: "To Já držím kliku. Chacha. Já myslím, že…." A pak už se neozvalo nic. Giny se přistihla, že drží křečovitě kliku a poslouchá ticho kolem. Odskočila od dveří a začala brečet a brečela, dokud nepřišli rodiče a nezačali ji chlácholit. Jako už tolik večerů předtím.

(Závěr)

Kain seděl na svém lůžku a zprudka oddychoval. Dnes v noci nabral tolik síly, kolik už několik dní ne. Usmíval se. Ten opilec, to byla snadná záležitost a ten se z toho vzpamatuje rychle, ale ta holka, ta ho trochu mrzela. Asi jí už nechá napokoji. Jenže nemá jinou možnost. Tak jako stovky tisíc jemu podobných žije z lidského strachu. Je to jednoduché, když dokážete číst jejich myšlenky. Zjistíte, čeho se nejvíc bojí a pak jim to dáte. Někdy stačí trošku změnit podobu, někdy je třeba složitějších kousků, ale nejčastěji se lidé bojí sami sebe, vlastních stínů a hříchů minulosti. Nakonec si myslí, že si to i zaslouží. To je jejich věc. Kain vždy vygraduje jejich strach na maximum a čerpá z něj sílu, potřebnou pro přežití. Jen je nesmí nechat, aby rezignovali nebo v sobě sebrali odvahu. Všechen strach by potom zmizel a celá akce by byla zbytečná. Při úspěšné akci se lidský strach váže na Kainovu krev jako nové barvivo. Roznáší energii po jeho těle. Není to otázka libovůle, je to otázka přežití.

Žijí tady s námi. Jsme jejich kořist. Nevíme o jejich strašném tajemství. A chtějí, aby to tak zůstalo.

hádanka na 5.1.07 Monty Hall

Tento problém je ze skutečné soutěže, která běžela v televizi.

Stojíte před třemi dveřmi: za jedněmi je nové auto, za zbývajícíma dvěma je koza.
Máte právo jedny dveře otevřít a získat, co za nimi je. Vy samozřejmě chcete auto.
Když si vyberete své dveře, tak ještě než je definitivně otevřete, moderátor (který ví, kde je auto) vždy otevře jedny ze zbývajících dveří a ukáže, že je tam koza. Nyní Vám dá šanci svou volbu změnit.
Stojíte tedy před dvěma zavřenýma dveřma. Změníte svou volbu?

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Řešení hádanky s tatínkem: Když budete chvilku počítat, vyjde vám, že synovi je -3/4 roku. To je mínus devět měsíců.
Takže tatínek právě .... Pro šťouraly: dnešní věk dítěte = X, dnešní věk matky = Y. Takže X+21 = Y. Situace za 6 let: 5(X+6)=Y+6 řešíme jako soustavu rovnic, dosadíme za Y: 5X+30=X+21+6 > po zkrácení dostaneme: X =- 3/4
-3/4 z 12=-9!

Hádanka na 4.1.07 - tatínek

Maminka je o 21 let starší než její syn.
Za 6 let bude matka pětkrát starší než syn.
Kde je právě tatínek?

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

A pro zvědavé tu mám řešení předešlé hádanky. A abych vás uklidnil, pod hádankou na jejích originálních netových stránkách vznikla veeeelikananánská diskuze ohledně vody, flakonků v rukávu, tajného pití předem apodobně. Nicméně autoři jako řešení uvádějí tohle:

Král si nechá jed číslo dvanáct, aby s ním neutralizoval jakýkoliv JED, který mu šašek podá. Šaškovi tedy nalije do poháru jed číslo deset (druhý nejsilnější, který má). Šašek toto předpokládá, a tak si musí nechat jedenáctku, aby jed číslo deset neutralizoval. V tom případě přežije. Dále ví, že král po vypití jeho poháru vypije jed číslo dvanáct (důvod je uvedený výše). Proto dá králi do poháru obyčejnou vodu - král vypije vodu (voda není jed) a vzápětí se sám otráví jedem číslo dvanáct.

šašek a král - hádanka na dnešní den

V jednom království žijí král a jeho dvorní šašek. Šašek nenávidí krále, král nenávidí šaška. Dohodnou se, že se jednoho dne otráví.

V celém království existuje jen dvanáct flakónků jedů a tyto jsou zamčeny v komnatě v zámku.

Jedy jsou očíslovány čísly od 1 do 12, se vzrůstajícím číslem roste i síla jedu. Funkce na lidský organismus je prostá - vypiješ jed, umřeš. Každý silnější jed neutralizuje všechny slabší, což znamená že jed číslo dvanáct neutralizuje všechny jedy, jedenáctka všechny kromě dvanáctky atd. (Pokud vypiješ jedenáctku a potom dvanáctku, nic se ti nestane. Pokud vypiješ dvanáctku a potom jedenáctku, umřeš.)

Král jde do komnaty s jedy jako první a vybere si všechny sudé jedy (2,4,6,8,10,12). Pak jde do komnaty šašek a vezme si, co zbylo. Sejdou se v trůnním sále, každý z nich naplní jeden pohár a podá jej tomu druhému, který jej okamžitě vypije. Následně si každý z nich ještě jednou naplní pohár, tentokrát už pro sebe, a vypije ho (v naději, že se tím zachrání).

Jak to šašek udělal, že se druhého dne probudil, ale král zemřel?

Předpoklady: Každý (šašek i král) chce PŘEDNOSTNĚ přežít. Pokud přežije, pak chce co možná nejjistěji otrávit toho druhého. Každého jedu je jen jedna dávka - nelze ji dělit. Jedy jsou kapaliny bez barvy a zápachu a mají stejnou hustotu jako voda.

Řešení vám hned nepovím, přemýšlejte! Hezký den a vůbec, mějte se ok.

ahoj v novém roce

ahoj všichni milí čtenáři,

rád bych vás přivítal v novém roce 2007 a protože s tím nechci dlouho otravovat, jdeme od toho. Těm, kteří zde ještě nebyli, můžu doporučit veselé kreslené vtípky o králíčkovi, který se chce zasebevraždit (vlevo galerie Králíčkovy sebevraždy 1 a 2), těm, kteří chodí pravidelně doporučím, ať v tom pokračují. Se skromností sobě vlastní doufám, že kalaha blog bude mít i v tomhle roce (už je to tu zase) velmi vysokou úroveň a neklesající (mužská záležitost) návštěvnost. Kalaze zdar a mně zvláště!