Mějte se hezky

Ahoj všichni, doufám, že prožijete krásný vánoční čas nejlépe v kruhu rodinném. Děkuju, že jste sem celou dobu pilně chodili a doufám, že v tom budete pokračovat. Hezké Vánoce a ať vám Ježuch naježí, co si přejete

důchodec 20.12.

Důchodce cestovatelem
Byl jednou jeden důchodce a ten, jelikož neměl co na práci, každý den jezdil na výlet. Přímo naproti jeho domečku byla vlaková zastávka a u ní dvě koleje. Po jedné jezdil vlak do Železného Brodu a po té druhé do Turnova. Vlaky tenkrát ještě jezdily častěji než dnes - oba po půlhodinových intervalech. Důchodce každý den vstal v libovolnou dobu a nehledě na jízdní řád šel na zastávku. Tam pak počkal na první vlak a tím jel (bylo mu jedno jestli do Brodu nebo do Turnova - stejně už znal obojí jako své boty). Takto jezdil každý den po celý rok. Pak si prohlédl svůj deník a zjistil, že v Turnově byl 2x více než v Železném Brodě a to i přes to, že na zastávku chodil naprosto nahodile a že oba vlaky jezdily v půlhodinových intervalech.

Hádanka pro bystré hlavičky. řešení hned tady. (Je to docela jednoduché. I když vlaky jezdily po 30 minutách, tak ten, co jel do Železného Brodu jel 10 minut po tom do Turnova. Důchodce, který čekal na první vlak, měl tedy šanci 2:3, že pojede do Turnova a pouze 1:3, že se podívá do Železného Brodu. )

hádanky na 19.prosince

1.Běhá to s tebou,sedí to u tebe,leží ti to u nohou,ale zvířátko to není.Co je to???

2.Malý domeček,plný koleček.Co je to???

3.Vaří se to,peče se to,smaží se to,ale nejí se to.Co to je???

4.Kousá,kousá nemá zuby,lítá,lítá nemá křídla.Co je to???

Tohle je pár starých dobrých hádanek. Nebudeme se pouštět do žádnejch větších akcí, poněvadž se blíží Ježíšek a to by nebylo to pravé ořechové.

hádanka na 18.12.

1) Všechno žere, všechno se v něm ztrácí, stromy, květy, zvířata i ptáci; hryže kov i pláty z ocele, tvrdý kámen na prach semele; města rozvalí a krále skolí, vysokánské hory svrhne do údolí.

Dřevěný koník

Dřevěný koník

V malé a malebné podhorské vesničce jménem Trojany žila svým poklidným životem rodina Mráčkových. Nebyli ničím zvláštní, nijak se nesnažili vyčnívat nad řady jim podobných obyvatelů domečků vyrůstajících jako hříbky v zasněžené venkovské krajině. Tatínek Zdeněk dělal listonoše a tak odcházíval z domova brzy ráno, aby stačil spáčům z celého kraje vhodit do schránek jejich ranní noviny a lístky od známých. Maminka Vladislava byla paní učitelkou ve školce, do níž se sjížděly děti z celého kraje. Přesto, že se celé dny věnovala cizím dětem, na cestě domů vždy vyzvedávala ze školy svého synka Honzíka a neúnavně si s ním povídala o právě prožitém dnu. ¨

Honzík, přestože zatím jedináček, se ve volných chvílích nenudil. Zdědil po svém dědečkovi nadání na práci se dřevem a tato záliba ho naprosto pohltila, takže jeho pokojík vypadal spíše jako truhlářská dílna neustále uprostřed největšího shonu. Od stropního světla visel skoro půlmetrový model letounu ze druhé světové války, na stěnách vyřezané obrázky různých motivů - drobný betlémek, jezdec na závodním koni v trysku, auto z třicátých let. Vedle stolu hlídal dřevěný pes v životní velikosti, u postele ještěr ukusoval z jakéhosi prehistorického keříčku. Zkrátka celý pokoj byl dřevěným zhmotněním fascinujících příběhů vyčtených z knížek. Rodiče Honzíka podporovali, mimo jiné proto, že také rádi přicházívali do toho malého dětského ráje, vonícího zpracovávaným dřevem a dávnými sny.

Poslední dobou však Honzík pracoval na něčem tajném a nechtěl nic prozradit ani mamince, ani tatínkovi. Maminka pokaždé, když spolu dělali úkoly, nakukovala směrem k natažené plentě ze starého prostěradla a snažila se zahlédnout alespoň kousek ze synkova tajemství. Honzík se vždy trochu rozčiloval "Mami, nech toho, to bude překvapení" a nutil maminku opět se soustředit na matematické příklady v rozevřené cvičebnici. Chlapec pracoval na svém "tajném projektu" poměrně dlouhou dobu a jak se chýlila doba, prou kterou svůj výtvor plánoval, rostlo i v něm těžko skrývané napětí. U jídla sedával s nepřítomným pohledem a občas se mezi sousty pousmál. Maminka si trochu dělala starosti, jestli to chlapec přece jenom se zaujetím pro své hobby nepřehání, ale tatínek ji uklidňoval, že takoví kluci v tomhle věku bývají. Nadchnou se pro něco a pak neví o okolním světě ani to, že existuje.

Přišla neděle. Tatínek Zdeněk se protáhl na posteli a vychutnával si ten pocit, že se jednou týdně může pořádě vyspat. Maminka už v ložnici nebyla, což nebylo neobvyklé, protože nikdy nevydržela v posteli déle než bylo nezbytně nutné a ihned po probuzení běžela něco dělat. Co však tatínka překvapilo, byl fakt,že nikde neslyší dupat toho malého uličníka, který každou neděli vstával brzy a vůbec si neužíval toho, že nemusí. Tatínek vylezl z postele a vydal se ven z pokoje, aby zamířil do koupelny. Venku před dveřmi ho čekalo velké překvapení. Konečně uviděl, na čem Honzík celou tu dlouhou dobu tak usilovně pracoval. U dveří stál asi metr vysoký dřevěný koník na kolečkách, vyzdobený v starořeckém stylu. Byla to nádherná práce a i nezkušené oko si muselo povšimnout všech těch nepatrných detailů, které z koníka dělaly téměř umělecké dílo. Na krku visela koníkovi cedulka s nápisem "Tatínkovi k narozeninám ozdoba do pracovny". Teď teprve si tatínek Zdeněk uvědomil, že má dnes narozeniny. A Honzík na to myslel, takovou dlouhou dobu dopředu. "Udělal mi opravdu radost" pomyslel si a zavezl koníka do pracovny a nechal ho tam stát po straně svého pracovního stolu. Pak vyrazil na snídani.

Kdyby tady končil příběh o dřevěném koníkovi, byl by sám o sobě jistě dostačující. Malý rodinný příběh o nečekaném dárku. Tečka. Jenže i vy cítíte, že to ještě není všechno, že něco chybí. Pointa je za dveřmi. Za dveřmi do pracovny.

Tma už začínala být nepříjemná a malé průduchy nedodávaly očekávané množství vzduchu. Ruka připlácnutá těsně k tělu ztěžka našmátrala západku tajných dvířek a jedním pohybem vpustila dovnitř životadárný kyslík. Ze zdobeného dřevěného koníka se vysoukal malý kluk a s pocitem toho, že dělá něco zakázaného a zároveň prožívá úžasné dobrodružství, vyrazil směrem k zakázané skříni v tátově soukromé pracovně. Do pracovny Honzík nikdy sám nesměl a to že občas pootevřenými dveřmi zahlédl, jak tatínek pokradmu otevírá velkou zelenou skříň v rohu, jeho zvědavost jenom podněcovalo. To, co tam našel, ho nakonec vlastně ani moc nezajímalo a nechápal, co na tom ti tátové mají, ale jednou, až bude velký, si jistě vzpomene na ten kouzelný počáteční okamžik, kdy vymyslel ten PLÁN.

hádanky úterní

1) Kráva říve v kamenném chlívě, koudelný ocas má; třikrát za den řehce a žrát se jí nechce.

2) Škopíček bezedný, plný masa nacpaný.

3) Černá hlavička, bílá nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky znamená.

4) Za kadeřavou hlavičku vytáhnu z nory lištičku. Sáhni si, je hladká, ukousni, je sladká.

5) Nemá plíce, přece dýchá, studená a věčně tichá, věčně pije na své zdraví v brnění, co nerezaví.

Tak jak se vám líbí "dětské" hádanky na dnešní den? Chcete vědět řešení? V následující závorce máte všechna, jen jsem mezi písmena vložil pětku, aby jste se nekoukli omylem a nepřipravili se tak o luštění. Kalaha s vámi (1- Z5v5o5n5, 2 - p5r5s5t5e5n5, 3 - s5i5r5k5a5, 4 - m5r5k5e5v5, 5 - r5y5b5a5)

Občané Světaběhu

(Veselá balada o třech dějstvích a jednom závěru)

V malém skorozapomenutém městečku Světaběh žily byly tři rodiny. Tedy ne že by tam nežily jiné rodiny, ale tyto jsou pro naše vyprávění podstatné.

První rodina žila na Větrné hůrce a honosila se jménem Větrníkovi. Jejich charakteristickým rysem bylo neustálé upšoukávání, prdění a jiné způsoby větrného projevu. Snad to bylo způsobeno jejich nezdravými stravovacími návyky, možná nějaká dědičná choroba zasáhla jejich rod, ale ať to bylo jakkoli, rodina Větrníkových byla sužována tímto tělesným neduhem téměř neustále. To jste třeba přišli na návštěvu a rozesmátá madam Větrníková vás uvítala ve dveřích a pak se s děsivým vypoulením očí opřela o futra a s táhlým Uááááááá hvízdla takového rozthprda, že ji to málem porazilo. Pak se rozpačitě pousmála a tiše řekla "Promiňte". Tatík Větrník vždy pokukoval, kdo že to přišel opruzovat. Ne, že by nerad viděl návštěvy, ale měl rád svůj klid a svoje pohodlí. Takže když jste se v plstěných bačkorách hrnuli za svým šálkem čaje, utíkal schovat své kostkované trencle a jejich zadní strana se při každém kroku vzedmula s mohutným fukem směrem k vám. Jejich fazolové aroma vytvářelo v místnosti nemístný odér kalifornských vánoc. Sedíc okolo stolu s kostkovaným ubrusem, mohli jste vychutnávat své teplé thé okořeněné čvachtavými zvuky z prdýlek okolo vesele pobíhajících dětí. Občas se některému z dětí stalo, že s sebou větřík přinesl i něco více a to se pak děti smály, až se za zadečky popadaly. Nejmladší člen rodiny Márinka ležela v kolíbce upravené v selském stylu a pravidelnými výfuky nadskakovala ve své horizontální poloze i s peřinkou do výšky průměrných 30ti centimetrů. Pokud jste k Větrníkovým byli pozváni na oběd, obvykle přichystali své oblíbené čočkové hody. Ty sestávaly z čočkové polévky zhusta prosypané strouhaným česnekem, květákových placiček s čočkovým dresinkem a z čočkového odvaru podávaného zatepla s kolečky syrové cibule.

Oproti tomu rodina Buzíkových žila v krásném pestrobarevném domku poblíž teplých pramenů místního vřídla. Pokud jste byli pozváni na večírek, máma Buzík (křestním jménem Žofré) vás uvítal ve dveřích se svým širokým úsměvem a lehounkou červenou sukýnkou zlehounka se pohupující v rytmu Pet shop boys, pod kterou vyčuhovaly angreštově chlupaté nohy. Když jste se přezouvali do měkoučkých papučí s oušky malého kokršpaněla na nártu, otočil se a jal se vás uvádět dovnitř svého doupátka s neskrývaným vrtěním pozadím. Pak jako baletka vtančil do obývacího pokoje a usadil vás do sedací soupravy, kam jste se zabořili až po krk. Pak vás hostitel obsloužil teplou kávou, teplými rohlíčky a hřejivým lidským slovem. Něco jako "Bože…, vy jste krásní!" a pohladil vás po tváři. Pak přišel otec rodiny. Táta Buzík býval oblečen do koženého oblečku s třásněmi a na jeho tři dny neholené tváři nikdy nehrál úsměv. Vždycky za sebou práskl dveřmi, někdy tak, až se vysypalo sklo. Nikdy nejedl čokoládové dortíky jako máma, ale našel zálibu v pálivých a silně kořeněných pokrmech. Takže taková feferonka posypaná pepřem a zlehka zacáknutá pepřovým sprejem byla pro něj pouhým předkrmem. ¨

Třetí rodinka se honosila příjmením Frajírkovi. Táta Frajírek jezdil vždy v nejmodernějším modelu jakéhokoliv sportovního vozu a samozřejmě nadával, kdykoliv na nerovných silnicích Světaběhu urval podlahu a gumoví medvídci a kreditní karty se mu vysypaly na silnici. Máma Frajírková se neustále tvářila, jako by snědla Šalamounovy výsledky trávení a tak když jste přišli na návštěvu a zvala vás dál, významným pomrkáváním na různé součásti jejich bytu dávala najevo, že si pořídila to či ono. Bylo třeba mít se na pozoru, protože opomenutím poznámky typu "Teda to je úžasný nápad obalit lednici kůží ledního medvěda, to jsem ještě nikde neviděl" jste mohli pokazit celý večer. Děti Frajírkovy zas nikdy nevešly do místnosti nijak obyčejně. Vysvětlím. Normální děti přijdou a pochlubí se "Hele, mám novou panenku". Ale Kakost Frajírek mladší třeba protekl zdí a pochlubil se tak nejnovější supertajnou vojenskou technologií, kterou jeho táta vyměnil za poslední model automatického čističe uší. Malá Orchidea Frajírková zas třeba vjela do obývací haly na mechanickém čtyřspřeží bílých jednorožců. Ale když jste otevřeli ústa dokořán a nemohli popadnout dech, seskočila a se samolibým úšklebkem zmáčkla tlačítko na zápěstí a celý kolos se smrsknul na rozměry hračky, jež se dala vstrčit do kapsy.

Tři dějství máme za sebou. Zbývá závěr a důležitá náležitost balady. Tak tedy. Sedím ve vězení. Deníky, které píšu posílám tajným poštovním holubem svojí prapraprababičce, která bydlí v chaloupce na muří nožce a kromě pečení dětí se věnuje šéfredaktorování důležitého společenského deníku. Mé vězeňské zápisky jednou vyjdou pod názvem Občané Světaběhu. Recenzenti je posoudí jako zvrácenou obhajobu spáchaného trestného činu, úchylnou projekci vlastních přání a nepochopitelnou nenávist k odlišným lidským povahám a rysům. A proč balada? Všechny ty nesnesitelný debily jsem postřílel.

pondělní chvilka hádání

1) Tři muži se potápějí v řece, ale když vylezou z vody, jenom dva mají mokré vlasy. Jak je to možné?

2) Kde vždycky včerejšek přichází až po dnešku?

3) Má to šest nohou, dvě hlavy, dvě ruce, čtyři uši a kráčí to po čtyřech. Co to je?

4) Na počátku je to černé, při použití je to rudé, na konci je to šedé. Co to je?

5) Kdo ho spatří, nechť ho potlačí; kdo ho chce chovati, musí se varovati; dáš-li mu masti, bude růsti, když naroste, bude krásti, všecko ti před očima pobere a z domu tě vyžene.

6) Jsem jenom kůže bez masa, sedím na kůži s masem a nesu kůži a maso. Co jsem?

7) Patří ti to, ale tvoji přátelé to používají víc než ty. Co je to?

hádanka čtvrteční

Nemá to huby, ale tři zuby, u jídla slouží, po něm netouží.

Zajímavá hádanka, pro Jarouše jistě přelehká, my ostatní se můžeme na řešení mrknout za povídku Kometa. A chci se zeptat pana Eliáše: "Pročpak ještě nejsou na síti mp3 první desky kalaha, když jsem ti je poslal. Je tam technický problém?

horolezci

Tři horolezci podnikli výstup na dosud nepokořenou horu. Když však vystoupali na vrchol, našli zde tři zmrzlá těla. Jak je to možné?

Vážení přátelé, jsem opět zde a tak bude blog opět často a kvalitně aktualizován. Řešení této hádanky najdete za první kapitolou knížky Na střechách. Jo a nezapomeňte si povšimnout galerie Belgie.