Miko se probudil, promnul si oči a zívl. Protáhl se a nechal si ještě chvilku na tvář dopadat první jemné paprsky nového dne. Když si oči začaly přivykat na obrysy kolem, připadaly Mikovi věci kolem poněkud neznámé. Pak i místo, kde ležel. Večer usínal na posteli z dubového dřeva a teď ležel stočený do kroužku v jakémsi látkovém pelechu poblíž dveří. A i dveře. A všechno kolem. "Kde to proboha, jsem?" Miko se začal zvedat a rozhlížet se kolem.
Dveře byly značně větší, než by člověk čekal a měřily tak dobré tři metry. Stejně tak celý dům byl přizpůsoben tomuto zvláštnímu měřítku. Stěny bez obrázků a jiných ozdob působily poněkud sterilně, nicméně hlavní na nich bylo především to, že byly prostě jiné než včera večer před usnutím.
Teď si Miko povšiml, že je úplně nahý. Někteří lidé našli ve spaní bez oblečení zálibu, Miko to však nesnášel. Navíc místnost byla poměrně chladná a Mikovi nejen kvůli chladu způsobovala husí kůži.
V tom v patře zapraskala podlaha a ozvaly se kroky. Těžké, ale celkem svižné kroky. Panebože, co se to děje? Zapraštěly schody a po pár krocích se objevily nohy. Obrovské chlupaté nohy v papučích. Když se objevila celá postava, pokoušely se o Mika mrákoty. Mimoděk ustoupil o dva tři kroky a s otevřenou pusou se díval na …… dvoumetrového psa, stojící ho na zadních, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
"No co koukáš, jako když mě vidíš prvně?" utrousil pes a Miko pozoroval svoje srdce, jak buší v nepravidelných rytmech jako by se měl blížit infarkt. Pes přišel blíž a sklonil se, aby Mika poplácal po hlavě. Mikovi se zpotilo čelo a dlaně a pokusil se couvnout ještě o krok dále. Jenže už nebylo kam a obrovitá horká tlapa přistála Mikovi ve vlasech. "Neee.." hlesl a nohy mu vypověděly službu a skácel se k zemi a kecl si na zadek. "Ale ale, ty seš dneska nějakej nervózní." Ze schodů sešla druhá postava, na první pohled psí dáma. Chlupy na hlavě měla úhledně upravené a fousky na bradě zastřižené podle poslední módy tak, že trčely do všech stran. Miko seděl na zemi a nemohl popadnout dech. "Dobré ráno, miláčku. Ten náš člověk se ti chová, jako by věděl, co ho dneska čeká. Je celej poplašenej." Psí dáma se usmála, až se ukázaly zuby. "Ale vždyť ho znáš, vždycky se celej klepe a pak se u doktora zdraví s ostatníma lidma, jako by byli někde na hřišti." Miko seděl na zemi a měl pocit, že poprvé od šesté třídy neovládne svoje svěrače. Tehdy s tím míval problémy hlavně v noci, ale stávalo se mu, že ve chvílích velkého nervového vypětí se počůral třeba ve školce. Když přišel do první třídy a našel pár bezva kamarádů, kteří ho brali, přešlo to.
"Co to má znamenat?!" rozkřičel se na psí pár. "Co se to děje? To se mi zdá a já se teď probudím a bude to dobrý, že jo?" vyhrkly Mikovi slzy do očí. "Nebo to je nějakej vtip? Dobrý, dobrý, srandičky jsou fajn, ale už je toho dost, jasný? hroutil se nervově Miko.
"Podívej, jak vyvádí, dej mu suchar, třeba má hlad."
"Jděte do hajzlu se sucharem a přestaňte s tou šaškárnou" křičel na ty dva psy a rozhodl se pro útěk.
"Škoda, že jim pes nerozumí, co štěkaj, někdy to úplně vypadá, jako by něco říkali" pronesl zamyšleně a pobaveně pes a vydal se ke skřínce pro suchar.
To Mikovi stačilo. Vyskočil na nohy a vrhl se ke dveřím. Pokusil se vyskočit na kliku, ale nepodařilo se mu to. Ještě v pololetu narazil do dveří a upadl na podlahu. Velká tlapa sáhla po klice a dveře otevřela. "Já si to myslela, že potřebuje čůrat. To bylo ono, viď, ty jeden naháčku?" usmívala se psí paní.
Miko uviděl otevřené dveře a vyrazil. Svět kolem byl rozmazaný a dělil se jen na tu hrůzu za mnou a svobodu přede mnou. Běžel jako o závod. Jeho úprk zastavila velikánská dřevěná hradba, kterou v rozpoložení, v jakém byl, vůbec neviděl. Narazil do ní obličejem a padl na záda. Poslední, co si pamatoval, byly velké teplé tlapy, které ho láskyplně odnášely zpět do domu hrůzy.
*
Když se Miko probral zpět k vědomí, okamžitě toho zalitoval. Na sobě měl naditý jakýsi námořnický obleček s bílými a modrými pruhy, který ovšem schovával jen záda, stehna a paže od ramen k loktům. Miko vypadal jako exhibicionista nejtěžšího kalibru, protože to, co my, lidé, schováváme před okolním světem, bylo všechno venku. Navíc se nad ním skláněla psí paní a usmívala se a podivně mokrý pocit na obličeji dával prozrazovat způsob, jakým ho probírala k životu.
"No tak vstávej, jdeme už" pověděla psí paní a jedním rychlým pohybem nasadila Mikovi na krk silný kožený obojek.
"To si snad děláte …" začal Miko, ale to už ho táhla směrem k východu.
Venku byl svět postavený na hlavu. Alespoň pro Mika. Všichni ostatní se tvářili, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Velcí i malí (relativně) psi všech možných druhů kráčeli se zamyšlenými výrazy ve tváři do práce nebo řídili auta a zastavovali na červenou. Staří psi o holi se belhali po chodnících a náhodní psí kolemjdoucí se míjeli ve svém každodenním shonu. Někteří vedli své lidi na vodítku a venčili je. Miko se pokoušel rozepnout svůj obojek anebo ho stahnout přes krk, ale nedařilo se mu to. Když potkali manželský pár vedoucí na vodítku sličnou blondýnku bez oblečku, Mikovi mohly vypadnout oči z důlků. Rychle se ale vzpamatoval a začal opět myslet na záchranu. "Haló, prosím Vás, co se to děje?" Slečna na něj koukala, jak by nechápala, o čem to mluví. "Pomozte mi, prosím" volal na ni Miko, ale viděl, že slečna ho zřejmě považuje za blázna, otočila se a hupkala poslušně vedle svých páníčků do spleti města.
Cíl, za kterým Miko a jeho páníčci směřovali, se přiblížil. Velká budova s nápisem Veterinární služba se opírala svými mohutnými zdmi do dlažby města a svým přísným vzhledem jako by předznamenávala neblahé věci příští. Miko už vzdal pokusy o vysvobození se ze sevření obojku a vysílený částečně visel za krk a nechával se táhnout, částečně šel, ale asi jen proto, aby se na obojku neoběsil. Panička ho vyvlíkla po schodech, naštvaná, že páníček nechce jít s nimi a radši počká v autě, protože prý tyhle krutosti vidět nemusí, což ale zbystřilo Mikovy smysly opět na nejvyšší míru. Krutosti? Co si myslej, že se mnou budou dělat? To už ale psí paní klepala na dveře ordinace doktora Hafnknechta a následně říkala "Tak jsme tady, pane doktore, je dneska nějak nervózní, ale to se dá pochopit, že?" A pan doktor se ani neusmál a pokynul jim směrem dovnitř. Když Miko viděl přístroje, které Hafnknecht bral do ruky se slovy " Budete mi ho muset pomoct podržet, ne že by ho to bolelo, ale oni to neví a myslí si, že stříhání uší bolí ", začal zase propadat panice. "Ale ale, copak to tu máme za hrdinu, takovejch už jsme tady viděli. A všechny jsme zvládli. Držte ho."
Laskavá a nemilosrdná síla Mikovy psí paní přikovala pacienta k podložce stolu, na který ho bryskně vysadila. Doktor Hafnknecht si přidržel Mikovu hlavu jednou rukou a začal střihat do pacientova boltce.
*
Mikovi se objevily před očima hvězdičky a nesly ho vesmírem daleko odsud. Strašný křik hrůzy a bolesti letěl odsud opačným směrem a mizel někde v milosrdné dálce. Miko plul černým prostorem a jako cestovatel po hvězdných dálavách se zájmem pozoroval majestátní hloubky černého oceánu kolem. Pak před sebou spatřil světlo ukryté za neznámou mlhovinou a zatoužil se tam dostat. Zaměřil tím směrem svou pozornost a natáhl ruku kupředu, aby už už po tom světle mohl sáhnout. V okamžiku, kdy se dostal na úroveň světla za oblakem odněkud ze strašné dálky přiletěla jeho strašná bolest a hrůza a sedly mu opět do hrdla. A Miko křičel.
*
Na sesterně se rozsvítilo tlačítko signalizující, že mozková aktivita někoho z oddělení pacientů v bezvědomí se změnila. Sestra Wakeová utíkala do pokoje č.16 a spatřila Mika Barnsbyho, jak má jednu ruku nataženou před sebe, jako by ohmatával prostor před sebou, druhou se pokoušel sáhnout na ušní boltec.
Sestra Wakeová pohladila Mika po natažené ruce a usmála se na něj. "Co….. se…. stalo…?" ptaly se vyschlé a unavené rty. "Vezl jste pejska ke zvěrolékaři a měl jste autonehodu. Pejsek je v pořádku, nebojte se." Miko už si vzpomínal. Vezl Jessiho k doktoru Halenknechtovi, aby mu kupíroval uši. A potom ten náklaďák.
*
Když sestra odcházela z pokoje, aby zavolala někoho z lékařů, myslela na to, že dnes to bylo poprvé, co se pacient více zajímal o zdravotní stav svého psa než o zdravotní stav svůj a přišlo jí to zvláštní, ale svým způsobem milé a dojemné. Miko se díval za jejími zády a plakal.
