Kometa

Část 1. - Pokoj

12 hodin 5 minut, dne 12.4. 2006

Vážení spoluobčané, ozýváme se v tuto nezvyklou dobu s mimořádným televizním zpravodajstvím. Předem vás všechny prosíme, abyste nepodléhali panice a zachovali v největší možné míře klid. Dále cituji z oficiální zprávy Adama Wayna, pracovníka NASA, zmocněného pro styk s veřejností: " Dnes, 12.4. 2006 ve 12.40 místního času dojde s největší pravděpodobností ke srážce naší planety s kometou NH3 - Cormack, která se po střetu s jiným vesmírným tělesem vychýlila ze své dráhy a s 98%ní pravděpodobností do nás narazí. Pokud ke srážce dojde, veškerý život nejen u nás, na západním pobřeží USA, ale nejspíše na celé planetě, přestane existovat." Konec citace. Vyzýváme všechny, aby zůstali tam, kde jsou a nekomplikovali tak zbytečně dopravu ve městě. Pozdravte své bližní, odpusťte svým hříšníkům a … (štkání moderátora) .. nashledanou … tedy sbohem.

Televizor se vrátil ke svému komiksovému seriálu, ale ani veselé hlasy postaviček na obrazovce nemohly vytrhnout místnost z nenadálého a tíživého ticha. Glen seděl na křesle a Louisa na sedačce proti němu, mezi nimi na nízkém dlaždičkami vyloženém konferenčním stolku pomala pozbývala důležitosti rozehraná šachová partie. Oba teď hleděli kamsi mimo toho druhého a pracně vstřebávali to, co právě slyšeli. Oči jim těkaly po okolí, po jednopokojovém bytu, který si spolu právě dozařídili. Tolik let bydlení po pronájmech, s nejneuvěřitelnějšími spolubydlícími, šetření na věci, které jednou chtěli mít spolu ve svém vysněném bytě, šetření na byt, jenž byl jedním z jejich hlavních společných cílů. A když si ho pak konečně koupili (jistě, je to jen jedna místnost, ale víte jaké to je, když je jednou něco konečně vaše), začali ho zaplňovat věcmi s jejich společnou minulostí, věcmi, z nichž každá má v sobě vzpomínky, nesmazatelné otisky lidí, míst a chvil jejich životů. Obraz, který se Louise líbil v jednom vetešnictví za výlohou, váza, kvůli které se pohádali a pak zas strašně krásně udobřovali, žehlička, jako dárek od Glenovy mamky a kterou už museli čtyřikrát dávat opravit, knihovna s knížkami, které spolu vybírali po antikvariátech a jako s pokladem s nimi vždy utíkali domů. To vše … a ještě mnohem … MNOHEM víc …. má teď přijít vniveč. Zmizet v nenávratnu. Žádný otisk v písku, žádná připomínka pro budoucí generace, nic. A ten, co sedí proti mně, a ta, co sedí proti mně, my oba ….. to všechno bylo nadarmo?

Podívali se na sebe, Louisa v očích slzy. Tolik toho ještě chtěli. Mít, prožít. Glen vstal:

- "Nebudeme tady sedět a brečet. Chtěli jsme auto a ty ještě jiný věci, tak jdeme."

- "Jak to myslíš?"

- Normálně půjdem a vezmem si to, co budeme chtít; vždyť už je to jedno. Svezu tě okolo bloku, pojedeme hrozně rychle,až ti budou vlát vlasy, jak jsme si to představovali."

- "Ty seš blázen, to přece nemůžeme, to nejde."

- "Teď už jde všechno!" Glen už si obouval boty a vycházel na chodbu.

- "Glene počkej," ozvala se Louisa, která zrovna teď rozhodně nechtěla zůstat sama doma a vyběhla za ním.

Část 2. - Ulice

Glen bral schody po dvou a už na chodbě se potkal s několika sousedy a jen tak mimoděk si všimnul nepřítomných očí s pohledy bez jasného cíle, bez budoucnosti, aniž by si uvědomoval, že ty jeho vypadají úplně stejně. Práskání dveří v domě a klapot několika párů bot na schodech dávaly tušit, že dusivá ticha v místnostech hodlala propuknout v něco mnohem děsivějšího. Hned u dveří z domu dostalo nejasné tušení svůj jasný rozměr. ŠÍLENSTVÍ. Louisa narazila v spěchu do Glenových zad, zachytila se ho a vykoukla mu zpoza paži na divadlo zkázy, které je na okamžik oba přikovalo na schodech sestupujících na ulici.

Všude lidé pobíhající tam a zpět, mávající rukama a vykřikující nesouvislé věty. Přímo pod schody klečela na chodníku silnější černá žena, spínala ruce k nebi a naříkala. Jen tam, kam oko dohlédlo, bylo vidět snad 15 bouraček, řidiči hádající se ohledně viny, policisté ukliňující rozčilené chodce a několik zraněných lidí. Někteří lidé byli pořezaní, když s davem proběhli výlohou obchodu, do nějž se chtěli dostat, někteří utíkali kamsi, nejspíš za svými blízkými, v tuto chvíli tak neskutečně vzdálenými, když nebylo možné se k nim včas dostat, jiní lidé zas stáli sami na ulici a dívali se buď směrem k nebi, odkud čekali neodvratný konec nebo jen zírali před sebe, kamsi do prázdna lidské existence. Glen popadl Louisu za ruku a pobídl ji:" Pojď, nebudem tu jen tak stát." Seběhli těch několik málo schodů, které je dělily od toho pekla dole, minuli černou ženu s očima skelnýma od zoufalství a její ruce, jimiž se je pokusila zachytit a stali se součástí moře emocí a lidských těl. Glen táhl Louisu za sebou a bránil ji před všemi nebezpečenstvími kolem.

- "Všichni chcípneme jako krysy!" smál se pomatený bezdomovec sedící na okraji chodníku.

- "Drž hubu!" vykřikl kolem běžící mladý muž v manažerském obleku a srazil ho pěstí na zem.

Přeběhli silnici. Kolem prosvištěla dvě auta, která se nepokrytě předháněla v tom, kdo srazí více chodců. Za nimi vyběhl uniformovaný policista a cosi křikl do vysílačky na své kolegy kdesi v neznámu. U jedněch dveří do domu plačící dítě.

 - "Pojď", nenechal Glen Louisu přemýšlet o soucitu.

Doběhli do obchodu, kde za velkou prosklenou výlohou zatím tiše vyčkávalo několik výjimečných sportovních vozů.

- Vidíš ho?" "Tak přesně v tomhletom tě provezu kolem městský radnice."

 Louisa přesně nevěděla, jaký je to vůz, ale jeho tvary, chromované díly, kožená sedadla a celkový dojem rozhodně budily pozornost. Chlapům se muselo rozbušit srdce, ženským podlamovat kolena. Glen se rozběhl a chystal se vykopnout skleněné dveře do obchodu. Když dobíhal a už už přenášel veškerou svou energii do mohutného kopu, kterým by vášně splašených koní mohly vyletět na svobodu, k němu Louise vztáhla ruku.

- "Glene, prosím tě, ne." 

Tak jako vlk se dokáže zastavit vprostřed skoku, tak se ke všemu odhodlaný mladý muž zabrzdil při zvuku hlasu svojí milované dívky. Louisa si sedla na zem vedle skleněné stěny a z očí jí vyhrkl proud slz. Glen ještě prudce dýchal, ale jeho oči nedokázaly při pohledu na Louisu udržet ten sveřepý pohled bezhlavého blázna. Přisedl vedle ní na podlahu a vzal ji za ruku.

- "Co teda chceš, abychom udělali?"

- "Pojď domů." "Zkusíme třeba dohrát ty šachy."

Cesta domů byla stejně rušná jako cesta k autosalónu, ale oni dva už svět kolem, který ztratil svou důstojnost, příliš nevnímali. Drželi se za ruce a utíkali domů, kde jim alespoň ještě něco mohlo připomínat je samé.

Část 3. - Doma

Když přišli domů, zuli se, jako by venku nekončil svět a usadili se ke své partii rozehrané před onou osudnou zprávou. Nahnuli se přes stolek a políbili se. Pokusili se být klidní a partii, ke které právě zasedli, nehráli jeden proti druhému, proti soupeři z masa a kostí. Tuto partii hráli (ač fakticky proti sobě) společně proti soupeři z vyšších sfér, proti osudu, který se rozhodl, že ukáže svou moc těm malým dole. S každým tahem, s každou vteřinou která ostatním hrozivě odtikávala, oni dva, Glen a Louisa, vlastníci svého jednopokojového světa, se stále více smiřovali s myšlenkou, že tohle je konec. A sledovali prsty toho druhého a před očima jim probíhaly společné chvíle, kterých si najednou vážili mnohem víc, než před půlhodinou. Každý pohled, každý tón společného smíchu, vůně spálených jídel a nálada staré čínské restaurace, na kterou si mysleli, že hodně rádi zapomenou. Na to vše teď v duchu vzpomínali. To vše teď vyplouvalo na povrch, to vše chtělo naposled utrhnout kus svého místa na tomto světě.

12 hodin, 39 minut

Podívali se na sebe a plni nejrůznějších pocitů se chytili vedle rozehrané partie za ruce.

- "Děkuju za všechno."

- "To já děkuju."

12 hodin, 40 minut

Křik lidí z ulice dostoupil vrcholu.

12 hodin, 42 minut

…. je to neuvěřitelné! Bůh se smiloval! Přežili jsme! Výpočet dráhy komety nebyl správný. Žijeme! Lidi, to je zázrak.

Televize se utápěla v oslavném veletoku šílených moderátorů a narychlo uskutečněných přímých přenosů a rozhovorů ze zdecimovaných ulic. Celá zeměkoule si jednohlasně oddychla ve všech světových jazycích a začala se nadechovat k novým netušeným krokům. V jednopokojovém bytě seděli Glen a Louisa s propletenýma rukama nad rozehranou šachovou partií. Jejich pohledy se vpíjely do sebe a ať si šachoví velmistři myslí, co chtějí, já bych vsadil na to, že dva malí pěšáci s přemírou lidskosti právě dávají zamračeným zítřkům mat.

------------------------------------------------------------------------------------------------

(řešení hádanky je VIDLIČKA. Jarouši, i ty?)