Pianista

Nad prašnými ulicemi Stunton Deek se tetelil vzduch horkem. Koně uvázaní u vstupu do lokálu zlostně odfrkávali, jako by doufali, že drsní chlapíci,které sem přivezli, zapomenou pro jednou sami na sebe a půjdou je zachránit před spalujícími paprsky. Korouhvička dřevěného kostelíka už se dobrých čtrnáct dní ani nepohnula a ani místní šerif nemusel za tu dobu řešit jediný případ pistolnického souboje, kterých tu jinak bývalo požehnaně. Kdo mohl, seděl teď v lokále U Kulhavýho Billa a proléval hrdlem cokoliv, co teklo. Někteří se tu rozveselovali v podstatě nepřetržitě a podle toho taky zábava v saloonu vypadala. Pianistova hra doprovázející zrzavou kdákající zpěvačku nebyla přes výkřiky osazenstva chvílemi ani slyšet, hned u vchodu do místnosti zvedali tři kovbojové svého kamaráda z podlahy a znovu a znovu společně s ním padali na podlahu a na něj. Horkým vzduchem se proplétal odér nekvalitní whisky, levného tabáku a všudypřítomné nervozity. Když se ozval výstřel, téměř nikdo tomu nevěnoval pozornost nebo ho možná ani neslyšel. Druhý výstřel strefil jednu z lahví kořalky vystavenou v polici za barmanovými zády a tehdy se všichni, kdož byli tím směrem, instinktivně přikrčili a očima pátrali, odkud výstřel vyšel. Opálený muž v černé košili a s kloboukem, který mu zpola zastiňoval oči, mířil na další lahev vystavenou poblíž stojícího barmana.

"Ani to nezkoušej!", zabručel barman jeho směrem a odplivl sousto vyžvýkaného tabáku na hrubou podlahu. "My jsme tady veselej, ale slušnej lokál, a jestli se ti u nás nelíbí, táhni si, odkaď si přišel."

Místnost se ponořila do napjatého ticha, přerušovaného jenom funěním na zemi ležícího opilce, kterého tentokrát kamarádi přestali zvedat a jako ostatní přítomní sledovali neobvyklou situaci.

Muž v černém nepatrně pokynul neoholenou bradou směrem k osazenstvu a tichým hlasem pronesl: "Jestli jsou v týhle zavšivený díře nějaký chlapi, tak uděláme soutěž."

"Pche, a co by to jako mělo bejt za soutěž, frajere?" ozval se jeden z u baru stojících chlápků vysokou fistulí.

Černý se pobaveně usmál a usadil ho "Říkal jsem pro chlapy, kotě."

Čtvery paže hned zachytily vyskohlasého odvážlivce, jenž se chtěl na drzého cizince vrhnout.

Úsměv. Oči klouzají lokálem, až přistanou na nebohém pianistovi nepřítomně hledícím někam sobě do klína nebo na boty.

"Vezmeme támhletoho umělce, postavíme ho k zadní stěně a já mu vystřílím kolem hlavy svatozář."

"Jestli se nikdo z vás neodváží vytvořit lepší nebo se pokusí a nezvládne to, všichni chlapi tady v hospodě mi dají svoje zbraně a ty já pak prodám na trhu v Marlborough."

"No a kdyby se snad našel nějakej odvážlivec a navíc byl lepší než já, nechám vám tady oba svý koně, zbraně, svůj náklad a všechno cenný, co u sebe mám a okamžitě odejdu z města."

Místní mužové polohlasně mručeli lokálem, neboť se jim příliš nechtělo přiznat, že právě oni na něco takového nemají a na druhou stranu by neradi obětovali dobráckého muzikanta, který jim už tolik let zpříjemňoval chvíle po dlouhé práci.

"Takže se bojíte!?"

Několika ráznými kroky došel k pianistovi, popadl ho za loket, vyzvedl ho ze židle lehounce jako by byl malé dítě a dovlekl ho ke zdi, kde ho opřel čelem do místnosti. S pohyby šelmy přešel muž v černém celý lokál až téměř ke dveřím, tam se otočil a zase se nepatrně pousmál. Lehce přimhouřil nemilosrdné oči a zvedl paži se zbraní. Šest krátkých výstřelů, několik výkřiků hrůzy a vůně střelného prachu ve vzduchu.

Všichni spěšně pohlédli směrem k pianistovi. Byl živý a zdravý a po pravém spánku mu stékal proradný čůrek potu. Šest výstřelů vytvořilo kolem jeho hlavy jakousi stylizovanou svatozář. Několik hostů si slyšitelně oddechlo.

"Tak co, kde jsou ty chlapi?"

 "To není v celým slavným Stunton Deek jedinej pořádnej chlap? Chachá."

"Já bych to zkusil," ozvalo se z druhé strany místnosti. Pianista, ještě stále opřený o zeď tak, jak ho tam pistolník postavil se teď usmíval směrem k černému střelci. "Ale Vy budete stát u zdi, pane. Tedy jestli se nebojíte."

"To jsi uhod, že se nebojím a taky ti to předvedu. Pojď na místo, střelče, já si zas stoupnu místo tebe," vyzval pianistu černý a udělal hned dva tři rázné kroky směrem k protější stěně. Pianista se odlepil od stěny a natáhnul před sebe paže. Černý se zastavil a podíval se, co se děje. Pianista udělal několik váhavých kroků a když došel k prvním sedícím lidem před sebou, zakopl a v chvatu se opřel o nejbližší osobu.

"Co to má znamenat?," udiveně se zeptal střelec.

"Jesse Stoke," ozval se jeden z hostů "náš pianista a dlouholetý přítel, je od malička slepej jako patrona, chlapče, takže doufám, že předvedeš aspoň tolik odvahy jako von a stoupneš si tam k tý zdi."

Pistolníkovou tváří přeběhl stín pochyb a úžasu a on pak v chvatu vycouval z lokálu ven. A i když tu po sobě nezanechal ceny za výhru v soutěži, jak slíbil, vícekrát ho ve městě nikdo neviděl.

Odpolední slunce už bylo jednou nohou za úrovní obzoru a střechy unaveného města se začínaly těšit na milosrdný soumrak a konejšivou noc. Lidem, kteří odcházeli do svých domovů, přichystala matka příroda konečně trochu radosti. Do unavených tváří Stunton Deek se poprvé po čtrnácti dnech začal opírat mírný větřík.