V pustinách temných současně se mnou běžícího času
já hledal oporu, ozvěnu vlastních slov a nenucenou krásu
však jak se dívám, vidím jen shluky mihotavých světel
zaslechnu výkřik, radost, smutek, a prázdno, kde jsem seděl
v místnosti, kde jsem, tu se mnou vždycky tiché hlasy mluví
vím, jsou to lidé, ne přízraky z mé šedé pomatené hlavy
však slova jejich, ten význam věčný, mi navždy zbydou v paměti
když v pustinách jsi hluchých, a nemáš jasné zraky, vždy volej na děti
V pustinách temných současně se mnou běžícího času
je vedle svět, tak paralelní, skvělý, že zve mě do úžasu
na modrých nebesích si tančí tisíc mihotavých světel
veselý výkřik, sladká vzpomínka, na místě, kde jsem seděl.
-
