Problesklo světlo
z oblohy
smýklo se nebem a padlo
na zem
muž s ženou
hledí do výlohy
křišťály smrsklé cenou i mrazem
ulicí hází odlesky
pes černý s chlupem nehezkým
olíznul ucho a běží s nimi
světla a stíny v hře pantomimy
laškovně se psem skotačí
muž a žena se otáčí
ona ho při tom drží v lokti
Podívej, jak je dovádivý!
já stál na rohu ulice
kabát, šál, oči, čepice
dodnes ten výjev vidím živý.
Kanceláře našeho policejního oddělení sídlí v druhém patře na pravé, západní straně naší ulice. Levá, východní strana má domy vyšší o jedno patro, a to úplně stačí, aby skoro úplně zakryly slunce padající do snového soumraku. Mám stůl u okna, a tak si téhle světelné změny všímám vždy až jako poslední. Rozsvítil jsem si lampičku na pravé straně. Kolegové se postupně zvedli a jejich záda mizela ve dveřích.
Dneska jsem zůstal v práci déle ze dvou důvodů. Mám hodně práce, to jste čekali že řeknu, ale taky potřebuju trochu čmuchat kolem stolků svých drahých kolegů. Došel jsem k hlavním dveřím a vykoukl z kanceláře na schodiště, nikde nikdo. Prošel jsem i kuchyňku a toalety, trocha paranoii nikdy neuškodí. Vrátil jsem se do kuchyňky a pomohl kávovaru vyrobit mi kávu, horkou, sladkou, bez mlíčka. Přístroj šuměl a cvakal v prázdné kanceláři skoro nepatřičně. Všude ticho. Občas bouchly dveře někde v budově, i právníci a účetní z firem zde sídlících mířili domů. Postupně zeslábly a prořídly, až konečně ustaly všechny kroky na schodech. Jediné zvuky široko daleko jsem teď dělal já. Zvuky ulice byly úplně jiná scéna, nic, co by znamenalo nebezpečí pro můj dnešní úkol.
Usrkával jsem kafe a loudavě přešel ke stolku Tiny Tarmotové. Tina, každému sympatická, chytrá, zvídavá, dobře střílí, ráda běhá, doma má tři kočky a fotku bývalého manžela schovává v šuplíku nočního stolku obrázkem dolů. Deska jejího stolu byla podle očekávání čistá, úhledně srovnaná, abych mohl něco najít, musel jsem otevírat zásuvky, nadzvedávat knihy, sešity se zápisky, složky s fotografiemi. Tino, Tino, mohla bys to být ty? Přímá, čistá, otevřená, ale taky možná zhrzená, toužící po zadostiučinění? Mohla by být pomyslná krev zrovna na tvých rukách? Není tahle úzkostlivá pořádkumilovnost od určité míry psychopatická, urputná, zlověstná? Až tě povedou v poutech na ulici, projevíš konečně nějakou emoci, vztek, strach, uvolňující pláč?
Stolek Johna Houstona vypadal úplně jinak. Chaos volných listů přeházených jeden přes druhý a druhý přes třetí napovídal cosi o vnitřním světě svého majitele. Myslíte, že když přeložím jeden list na jiné místo, že si toho všimne? Jsou i tací. Zdánlivý chaos mají pod absolutní kontrolou, druhý den ráno po příchodu zachytí prvním pohledem nepatřičnost způsobenou přesunem jediného papíru z desítek navršených materiálů a dokud na to nepřijde, nepřestane hledat. Bude bouchat do stolu a zesilovat hlas. „Kdo se mi, kurva, hrabal na tom stole?! Andy, tys tu byl poslední, že jo?“ Dojde až ke mně s vystrčenou bradou a jeho zarudlé oči budou důkazem probdělé noci, příliš vysokého tlaku v zacpaných tepnách choleriků nebo zneužívání rostlin zákonem k užívání nepovolených. Důkaz, který mu ukážu ve vzdálenosti patnáct centimetrů od těch krvavých očí, mu rozšíří zorničky, zkroutí obličej vztekem a bolestí a předtuchou chvil strávených ve vězeňské cele. Až ho budou odvádět v poutech, slina u zpěněných úst bude nechutná, groteskní a bude to poslední věc, kterou si z našeho přátelství a pracovní minulosti budu pamatovat.
Kafe už mi, koukám, došlo. Měl jsem si udělat velký hrnek. Venku už se tak setmělo, že mě šero donutilo ohlížet se do protějších oken, i tam může někdo koukat a fotit a zaznamenávat, co vidí. Možná i někdo z mých kolegů, možná vrah. Jdu zatáhnout rolety a rozsvítím slabé stropní světlo, jehož intenzita jde pomocí kolečka na vypínači snadno regulovat. Druhý kafe už si nedám, možná později, dám si vařit vodu do konvice a než se uvaří, vymyslím, co si dám.
Stůl Malého Bobbyho byl takovým průnikem dvou předchozích. Bobby má na stole v rámečku fotku černošské rodiny, je to jeho rodina, a je to jediná fotka, na které se Bobby usmívá. Bobbyho stolek je umístěním mému stolku nejblíž, tedy dál od okna a je mi nejblíž i povahově, tedy Bobby, ne stolek. Ale mám už delší dobu pocit, že Bobby někde v hloubi své existence vidí sebe na mojí židli za mým stolkem, jenom přenést tu skoro už vylhanou fotografii v kovovém rámečku blíž na světlo. Na výsluní. Být viditelnější. A možná se pak usměje znovu, doopravdy, upřímněji, jen dostat tu šanci.
Konvice dopískala, a já si až teď uvědomil, že vůbec pískala. Došel jsem do kuchyňky a našel velký hrnek. Earl grey v sáčku a půl litru vody splní moji touhu po dlouhodobém bezmyšlenkovitém upíjení během mojí večerní seance. Je třeba najít vraha. A potřebuju ho najít já.
Sedl jsem si na chvilku na svoji židli. Můj stolek, moje minulost, moje současnost. Moje noční můra. Postavil jsem hrnek s čajem na desku a s pobaveným úsměvem jsem se rozhodl prohlédnout svůj stůl stejným stylem jako ostatní. Tři stolky za mnou, tři přede mnou, můj mezi nimi jako přestávka, jako jediný stůl, kde nehrozí najít důkazy provedeného zločinu. Můžu se dívat, hodnotit, fabulovat, smát se a klidně se i splést. Já nejsem vrah. Tak co byste, detektive Fergussone, Andy, jak vám říkají kolegové, řekl o tomhle pracovním místě u okna? Kdo tady sedí? Natáhl jsem si nohy a přeložil jednu přes druhou. Stolek Andyho Fergussona se vždy měnil podle toho, v jaké náladě byl jeho majitel. Někdy vzorně srovnaný, zarovnané hromádky složek a tužky v kalíšku nahoře vzadu. Jindy chaos po vzoru Johna Houstona. Akorát Andy by ráno nepoznal, kdybyste hýbli čímkoli kamkoli. Neumím udržet tyhle obrazy v hlavě a nepoznám, že se něco změnilo. Nepoznám ani, když se děje zločin, dokud se nestane. Ale tady už se stal.
Zaslechl jsem jakýsi šramot někde na chodbě v domě. V mžiku jsem rozpletl nohy pod stolem, skrčil je a vyskočil směr pátrání. Minul jsem všechny už prohlédnuté stolky a minul jsem i naši kuchyňku a trošku nesmyslně přitisknut ke zdi dosunul jsem svoje záda k hlavním dveřím kanclu a pootevřel dveře. Nic. Tma, ticho. Okna chodby máme namířená do dvora, kde nejsou silné lampy, jen jedna slabá, taková, abyste trefili k zaparkovanému autu. Její svit stačí akorát na to, abyste na chodbě našli chodbu, ale osobu přitisknutou ke zdi byste viděli stěží.
V tom jsem to slyšel znova, o patro níž, kanceláře právníků. Že by je vykrádali? Nejlepší bude přímá akce. Rozsvítil jsem vypínačem a vydal se po schodech dolů. První tři schody a najednou to přišlo. Podlomila se mi kolena, na hrudi tlak a na čele a zádech studený pot. Přistál jsem na kolenou jak sestřelený dvouplošník a naboural do zábradlí schodiště. V kanceláři právníků se otevřely dveře a vykoukla uklízečka. No jasně, uklízecí firma, mohlo mi to dojít. „Jste v pořádku? Dívala se nahoru trochu se strachem, trochu s obavami o mě. Měla hispánský obličej a přízvuk, ale její obličej se mi malinko sléval s okolním prostředím. „Ano, děkuju,“ usmál jsem se směrem k hispánské šmouze o patro níž. Moje nohy dostaly adrenalinovou podporu a kolena mě opět podepřela. Hispánka si musela myslet, že jsem se v práci ožral, takže zase zabouchla dveře a vyráběla dál svoje strašidelné zvuky večerního úklidu.
Řekl jsem „ano, děkuju“, ale tím to nekončilo, vlastně to tím začalo. Nohy mě nesly sice statečně, ale původní síly už nenabyly. Pot na čele a zádech se rozlezl do větších ploch a držel se mě jako démon posedlého. Dalo se to čekat. Měl bych určitě ještě stihnout zbývající tři stoly. Venku troubilo opakovaně auto, do toho asi řidič na někoho křičel, aby už konečně přišel, znělo to ožrale. Došel jsem k oknu, otevřel ho a podíval se, co se děje. „Děleeej, tak poď uuuž“. „Zavři klapačku,“ vyletělo ze mě, trochu nečekaně, a doletělo to až k řidiči vozu. Podíval se, odkud na něj kdo řve a ukázal mým směrem dokonale vytrčený prostředníček ve výmluvném gestu. Dýchalo se mi trochu hůř, než před chvílí, jako bych neušel jen asi dvacet metrů od dveří k oknu. Příznaky chřipky, přibližně po osmi hodinách, přesně tak to psali.
Ještě tři stoly. Laetitia Banti, jedna ze dvou z naší kanceláře, starších než já. Zasloužilá policistka, známá svým ostrovtipem i ostrým způsobem humoru. Známá také tím, že je se vším hned hotová. První názor a jede. Pravdou je, že se její první názor většinou neplete. Proč by ona měla zabíjet? Je sice hrr, ale není vrah. Leda by si myslela, že její oběť je zločinec a jedinou možností je se tohoto člověka zbavit. V notesu na jejím stole byly na několika stranách kresby černou tužkou. Kresby obličejů lidí, asi z ulice. Kresby střelných zbraní. Kresby raněných zvířat. Kresby porouchaných strojů. Koho by mohla považovat za porouchaného s potřebou se ho zbavit?
Zůstal jsem sedět u Laetitiina stolu. Cítil jsem ve svalech únavu, jako by mi energii někdo odsával obrácenou kapačkou. Andy, Andy, tobě je fakt zle. Ale to jsi mohl čekat. Čekat jsem to mohl a čekal, ale když to nakonec přijde, stejně vás to překvapí. Ta syrovost reality. Ten po vteřinách odkapávající čas. Pocit zavírajících se dveří. Někdo zaklepal na dveře naší kanceláře. Doprdele. Ironie osudu. Vždycky jsem ocenil, když scénárista ve filmu použil takovouhle zkratku, které si ovšem nevšiml každý. Musím se zvednout a jít se podívat, kdo to je. Druhé zaklepání. „Už jdu“, zahulákal jsem směrem ke dveřím, které se pomalu začaly otevírat. Už jsem byl skoro u nich, když dovnitř nesměle vešla Hispánka z uklízecí firmy. Obličej se tentokrát nesléval s okolními stěnami, zvedl jsem ruku k pozdravu. Kap kap, energie mínus další dva body na stupnici. „Já omlouvám. Mě napadlo, jestli Vy v pořádku. Já předtím utekla.“ „To je dobré, děkuju.“ Máchl jsem rukou do vzduchu, jakože o nic nejde. „Vy nemocný?“ Nešlo úplně zapírat, že mi něco je, ale nešlo ani říct jí pravdu. „Trochu, bude dobrý,“ uvědomil jsem si, že mluvím jako ona a pod neexistující vousy jsem se soukromě pousmál. „Asi chřipka, ještě tu něco dodělám a půjdu se domů vyspat.“ Dívala se na mě trochu nedůvěřivě, nevím, co se jí honilo hlavou. Myslím, že chřipka zněla docela pravděpodobně. Nebyla si ale jistá a ucouvla jenom o pár centimetrů. Musel jsem se dost přemáhat, abych jí nedal za pravdu a nepoprosil ji o pomoc. Stejně by to ale ve výsledku ničemu nepomohlo a zkazilo by mi to dnešní akci. Nakonec se nechala přesvědčit a vycouvala z naší kanceláře na chodbu. Jako když vyhazujete celkem milého jehovistu, s nespočetnými díky jsem ji vystrkal za dveře a propustil ji zpět k jejím úkolům. Mně zbývají ještě dva stoly. Cítil jsem se, jako že na mě jde teplota a v břiše se začaly ozývat křeče.
Ještě dva stolky, abych si mohl být jistý, abych mohl říct, kdo v téhle policejně soukromé akci jede a kdo nejede. Tak se ukaž Monty. Monty je detektiv osmdesátkové školy. Sám si najde důkazy, sám si vyslechne svědky, důležitý je styl, sebevědomí, dát o sobě zločincům vědět. Monty, kamaráde, kožená bunda zůstala přes židli, nosíš ji jenom v práci, doma se z divočáka v kůži a řetězech stává o jeden stupeň převodovky pomalejší chlapík gaučového typu, v teplácích, bačkorách, s brambůrkama u oblíbeného seriálu. Montyho žena Carol je nemocná, peníze navíc by se jim hodily, třeba kdyby Montyho povýšili na moje místo. Občas prohodí poznámku v tomhle duchu, někdy víc a někdy o dost méně vtipnou. Je to pašák, to je pravda, asi by se mi na moje místo hodil ze všech nejvíc. Prohlídka jeho stolu mě popravdě překvapila ze všech dosavadních nejvíc. V spodním šuplíku ležely pod poznámkovým blokem časopisy silně obscénního charakteru, řekl bych, že časopisy se scénami připomínajícími úklid koňských stájí včetně zvířecí výchovu k poslušnosti se především vzhledem k záběrům prostředí, v kterém se aktéři nacházeli, prodává v silně specializovaných prodejnách. Může jít o důkaz z případu, na kterém Monty dělá? Nebo jde o soukromou libůstku?
Jasně, každý máme něco, Laetitia a její kresby, Malý Bobby občas víc pije, John pokuřuje bylinky, Tina ráda běhá nahatá na břehu rybníka a koupe se, já zase například zbožňuju sedmdesátkové béčkové filmy o nahotinkách v režii Russe Meyera, jak říkám, každý má něco.
Venku už byla úplná tma. Den se už úplně proměnil na noc a slunce už obíhalo naši planetu s námi v zádech. Venku poletovali netopýři a noční živly lidského vzezření vykukovaly ze svých denních děr. Prohlédnu ještě poslední stolek, Dicka Wolhamptona, a půjdu se na chvíli projít ven.
Dick je z nás nejstarší, vlasy mu šediví už nejmíň dvacet let a kdyby jim to nebylo blbé, zbělely by mu stařeckou bělostí ze dne na den. Dick přehazuje hlavní vlnu svých hustých kadeří na jednu stranu, ta velká hustá vlna a menší vlnky pod ní mi vždycky dají vzpomenout na Hemingwayova starce, který lovil svou osudovou rybu. Dick taky pije daiquiri, asi mu to s tím Hemingwayem už někdo prozradil. Dick mi ze všech mých kolegů přijde nejméně pravděpodobným vrahem policajtů. Klidný, tichý, dobrák od kosti, přesně ten policista, kterého chcete mít u okýnka svého auta, když něco provedete, nebo kterého chcete vidět u svých dveří, aby vám oznamoval, že vás zatýkáme. Vždycky to dokázal říct s takovou grácií a šarmem, hlubokým klidným hlasem, že jsem měl někdy pocit, že někteří zločinci se sami hlásili ke zločinům, které nespáchali, jen aby je mohl Dick Wolhampton zatknout.
Dickův stůl byl předvídatelný a umírněný jako jeho majitel. Fotka manželky a vnoučat a jeho starý Chevrolet Impala před jejich domem, rodinka, jejíž jste chtěli být součástí, s nimi jste prostě chtěli krájet narozeninový dort a zpívat přiblblé vánoční písně. V zásuvkách žádné porno, tajné zbraně ani drogy, které by konzumoval během vyšetřování případu. Nebýt toho uklidňujícího přístupu k životu, kterým každého překvapoval a díky kterému se s ním každý cítil dobře, dalo by se skoro předpokládat, že byl nudný. Ale na nudu v jeho auře, která ho neviditelně obklopuje a chodí s ním kamkoli se hne, nezbylo místo. Kdyby Dick byl tím, koho budou za tuhle vraždu odvádět v klepetech, asi by to bylo větší překvapení, než kdyby ve fast foodech povinně zavedli kvóty pro zvýšení použití masa ve svých výrobcích.
V hlavě mi začalo hučet, trochu mi slzely oči, svaly přicházely o energii celkem jistě a v pravidelném tempu. Měl bych jít naposled ven. Křeče v břiše už nebyly vzdálené a nejisté, cítil jsem zcela jasný tlak, jako by se moje střeva propletly s ostnatým drátem, ale zatím se moc nehýbaly, takže to šlo vydržet. Ještě jedno kafe by přece bodlo. Haha, „bodlo“ je zase vtipná zkratka. Půllitr vody na hodně velké kafe jsme společně s naším kávovarem proměnili na kávu přibližně za tři minuty a pak jsem se vydal po schodech. Tragičtí hrdinové vždycky jdou po schodech za tónů srdceryvné hudby, nemusí ani přímo padat, a ještě dále se zraňovat, úplně stačí, když jdou se značným sebezapřením, a na jejich chůzi a mimice obličeje je zřetelně vidět jejich utrpení z každého kroku. Takže jsem se snažil nepadat, v ruce hrnek s kávou, mimiku jsem nemusel mít pod kontrolou, protože nikde nikdo a pomocí zábradlí jsem se hrnul ven.
Dvě patra dolů po schodech, ani jsem nerozsvítil schodišťové osvícení, ve všech kancelářích naší budovy, které jsem míjel, už bylo plnohodnotné plnonoční ticho. Přikrčený, břicho na půl cesty do pekla, sunul jsem se dolů jako Quasimodo ze zvonice od Matky Boží. Dole začínal svět mého počínajícího konce světa. Ráj městských postranních ulic páchnoucích skvrnami od benzínu, fastfoodovými okýnky a levnými vůněmi levných slečen. Ráj náhlého ticha přerušovaného náhlými prudkými zvuky, to ticho zlověstnější než cokoli jiného. Prošel jsem vchodovými dveřmi a opřel se o zeď zády.
Usrkl jsem z kávy a zadíval se ulicí a přemýšlel o nejobyčejnějších náležitostech našich životů, o starostech a jejich nově objevené podružnosti. Když víte, že končíte, každá vteřina, každá molekula, najednou je to hrozně intenzivní a důležité a vidíte věci, které byste s mávnutím ruky nechali běžet kolem. Možná přemýšlíte, proč jsem rezignoval, nebojoval, nesnažil se o záchranu. Je to jeden z toho mála důvodů, proč oběť nechá zločince jeho zločin spáchat. I kdyby mělo jít o zločin na jeho hrdle. Ano, jedním z důvodů bývá pocit vlastní viny, a tohle přesně není ten případ. Je to ten druhý, kdy měsíc a půl před tím vycházíte ze zelené ordinace do oranžové chodby pronásledován zakuklenýma očima vašeho lékaře specialisty, dveře se zavřou a ta chodba se na vás tlačí a mačká vás ze všech stran a bere vám dech, a odkysličuje krev a zvyšuje a snižuje tlak na přeskáčku a na konci té oranžové chodby víte, že je konec. Všeho. Nesmyslných plánů na kempování s přáteli, otravných telefonátů pojišťovacích agentů i soucitných pohledů tetiček z Colorada. A pak si říkáte, co dál, když dál není kam, a přitom vždycky je ještě nějaké co dál. A říkáte si, jak fungovat a komu to říct a s kým to prožít do konce a jestli vůbec s někým.
Zakašlal jsem a usrknul z kávy. Kolem projel taxík, z jehož oken se kouřilo, jako by uvnitř vybuchl parní stroj. Hlasy uvnitř se chechtaly a já si pomyslel, jestli se chechtají cizím osudům nebo svému vlastnímu. Umírám a umírám vlastně dvakrát, což je ironie a absurdita zároveň. A taky je ironické a absurdní být policistou a obětí současně. A taky je ironické a absurdní být obětí, která předem ví, že se obětí stane a nic s tím neudělat. Věděl jsem, že se to chystá.
A proč dneska hledám, kdo je mým vrahem? I to je absurdní situace. Shodou náhod se ukázalo, že tu není jeden potenciální vrah Andyho Fergussona, ale několik. Uznávám, tohle byl poznatek, který mě poněkud zaskočil. Bylo to úsměvné i groteskní zároveň. Dokud život jede v kolejích každodennosti, ani by vás nenapadlo, že by se vás chtěl někdo zbavit. Někdo, kdo s vámi denně sedá v autě, v kanceláři, v baru. Že si ten člověk sedící vedle vás, smějící se vašemu vtipu, podávající vám ubrousek, protože na něj nedosáhnete, možná zrovna v téhle chvíli představuje, jak vám prostřelil hlavu, jak vás drtí padesátitunovým bagrem nebo jak vám hlavu drží pod vodou, dokud z vás nevyprchá život. Jak táhne vaše tělo někam za roh, aby ho nikdo nenašel, porcuje ho na kousky, aby se ho snadněji zbavil.
Co byste řekli, když už někdo plánuje vaši vraždu a je s vámi v každodenním blízkém kontaktu, mívá pochyby, rozmýšlí si, jestli to přece jen nenechat být? A když by si to vrah rozmyslel, jak by dokázal vídat vás od toho dne každý den znovu a nemít v hlavě vraždu, kterou plánoval? A pak sleduje svůj sen nebo plán, jak se zmenšuje a ztrácí, až úplně zmizí. Dokázal by to? Nebylo by lepší to TO prostě udělat? A proto to udělal. Ze zoufalství, z naděje, z důvodu, že na každé té křižovatce, kde se rozhodujete a řešíte svá pro a proti už byl a šel dál směrem k mojí mrtvole. Jo, a tohle je můj návdavek k absurditě téhle situace. Nechám se tím člověkem zabít, i když bych mohl prostě jen v kanclu jen tak mezi podepsáním jednoho spisu a grilovanou čtvrtkou kuřete nahlas pronést: „hej lidi, hele je to blbý, ale mám pro vás zprávu o svým zdraví, je to nemilý, ale už tady dlouho nebudu, tak to spolu půjdeme někam zapít a nějak to se mnou doklepete, jo?“ A bylo by chvíli ticho a jeden z lidí kolem už brzy mohl být vrah a nebyl by, protože bych to řekl nahlas. A samozřejmě mě tohle napadlo. A já se škodolibě rozhodl, že ho v tom nechám, toho vraha. Ať si projde svoje křižovatky, svá rozhodnutí, svoje obavy a všechno to naloží na svoje váhy vítězství a proher.
A tak jsem sledoval svoje kolegy, den za dnem a představoval si, kdo z nich. Kdo z nich to nakonec bude a koho potom povedou do cely předběžného zadržení, anebo nepovedou, projde mu to, strašná nehoda to byla, ten Andy, a on si užije svá pofidérní vítězství.
A pak jsem jednoho dne zjistil, jak zemřu. V koši na použitý papír byla roztrhaná stránka s poznámkami tužkou kolem, papír jsem nejdřív prozkoumal, vypadalo to, jako poznámky na bojovou hru s oddílem skautů, až postupně mi docházelo, že tahle bojovka se týká mě. Rostlinka se jmenuje skočec. Semínka zamícháte mezi směs oříšků a müsli a počkáte, jak to zafunguje. Jeden z nejprudších rostlinných jedů na světě vám poškodí játra, slezinu i ledviny a na začátku to vypadá jako začínající chřipka. A pak už záleží na organismu oběti. Můj organismus na tom v současné době nebyl nejlépe, takže to šlo celkem rychle.
Jestli vraha potrestají, závisí na tom, jestli jsem se při prohlídce stolků v kanceláři strefil. Jestli ten, kdo měl v šuplíku ricinová semínka, byl skutečně tím, kdo mi tenhle dárek podstrčil. Jestli nebyl rafinovanější než já a nenasypal je do zásuvky někomu jinému. Policajti umí skrývat stopy. I proto jsem prohlédl stolky všechny. Myslím, že jsem si celkem jistý. Do toho stolku jsem napsal vzkaz: „všichni kolegové ví o tom ricinu.“ Než přijde policie na to, jak zemřel ten umírající policajt Andy Fergusson, možná umře vrah strachy. A kdyby se z policejních hledáčků vrah vysmekl, to vědomí, že jsem to věděl, ho bude pronásledovat. A ten vzkaz doufám také. Ví to kolegové? A aspoň tu převrácenou fotku s mým obličejem bude už teď moct vyhodit.
I kdyby bylo ticho mezi všemi domy
zkusíme projít, a projít bez pohromy
a každé šustnutí je nebezpečí v cestě
projdeme plni víry ve vojenské vestě
dřív vadil hluk, znamenal že se časy boří
člověk neslyšel vlastní slova, slova, co realitu tvoří
dneska je ticho připomínkou smutku
mé kroky poslední utichnou u zmrzlého plůtku
i kdyby bylo ticho mezi rodinami
zkusíme projít, i kdyby třeba sami
projdeme tam, kde ticho odráží se v čase
kde koník hluchoněmý se v zmrzlé trávě pase.
Zas bylo ticho
jako by dírou v lodi unikala voda
sedělas v podpalubí svého nevšedního dne
a červík hlodal
na břehu kopretiny vlnily se kolem imaginárního sloupu
vulgárně, tiše, horečně a naposledy
si tě sloupu
cibule mnohovrstevnatá, místo kalendáře smutků
půjdu pak nahrbený věkem domů kolem omšelého plůtku.
V pustinách temných současně se mnou běžícího času
já hledal oporu, ozvěnu vlastních slov a nenucenou krásu
však jak se dívám, vidím jen shluky mihotavých světel
zaslechnu výkřik, radost, smutek, a prázdno, kde jsem seděl
v místnosti, kde jsem, tu se mnou vždycky tiché hlasy mluví
vím, jsou to lidé, ne přízraky z mé šedé pomatené hlavy
však slova jejich, ten význam věčný, mi navždy zbydou v paměti
když v pustinách jsi hluchých, a nemáš jasné zraky, vždy volej na děti
V pustinách temných současně se mnou běžícího času
je vedle svět, tak paralelní, skvělý, že zve mě do úžasu
na modrých nebesích si tančí tisíc mihotavých světel
veselý výkřik, sladká vzpomínka, na místě, kde jsem seděl.
-
Šumící splavy
ševelící hlavy
z barevných televizí zvrací ukecané zprávy
všechno to musí ztichnout, možno-li
zajdu si někam, kam nedosáhnou zvuky
nějaký údolí
a pak ty hlasy utnu, bez popravy
svět bez hlasů mě vůbec nebolí.
-
