.png)
Dvě hodinky, zmíněné hlasem létající místnosti, utekly jako voda. Vždycky se leknu, když přijde náhlá změna. Už jsem si stihl zvyknout na let stroje a na to, co se míhalo venku, Příjemná teplota a pohodlné posezení mě ukolébaly a mně se, přiznám se, chvílemi zavíraly oči. Pak se stroj zastavil skoro ve vteřině. Chvíli stál na místě ve vzduchu a pak se snesl dolů. Myko se na mě dívala zase vyplašeně a já si říkal, kam se poděla ta odbojná mladá dáma prchající z chrámu v Údolí. Došlo mi to. Byla to pořád ona, ale přece jen tohle byla situace, ve které se určitě ještě neocitla. Taky jsem se necítil nejlíp. Otevřely se dveře. Nedělo se jinak nic. Ani my se nepohnuli. Myko se pokoušela něco říct, ale nevydala ani hlásku. Udělal jsem krok ke dveřím. Kde to jsme? Otáčel jsem hlavu ze strany na stranu, ale tohle místo mi ani nepřipomínalo nic z míst, kde jsem byl, ani z míst, o kterých jsem slyšel. Obě slunce pomalu uličnicky přelézala přes zábradlí pochroumaného obzoru a mraky zůstaly z noci unavené a povalovaly se všude kolem. Postavil jsem se ven a Myko se sunula vystrašeně za mnou. V růžovooranžovém kouřmu stály téměř vedle sebe dva stroje, náš létavec a pak dlouhý, železný skorohad, o němž jsem věděl, že se mu říká vlak. Jak jsem to věděl? Mě se ptejte.
Když Myko vysoukala z létavce celé tělo, dveře se zavřely a létavý stroj se zvedl do výšky. Zmizel, než bys řekl překvapení. Stáli jsme tam a všude kolem porcované mraky. Sem tam prokoukl skrz divadlo přírody strom, nalevo nějaké zdi, snad i cesta, moc toho vidět nebylo. Pak z mraků vyjel muž na elektrickém vozíku. Viděl jsem muže, kteří přišli o nohy během bojů, nebo kteří se narodili zdeformovaní. Nikdo z nich ale neměl k dispozici takový vozík. Zastavil kousek od nás a neusmíval se (dobré znamení). Bude nebezpečný? Myko měla několik tiků. Ve tváři, v nohách, zřejmě její nitro prožívalo boj mezi přirozeností instinktů a rozumovým poznáním situace.
„Děkuji, že jste sem za mnou přicestovali.“ Řekl to jen tak. Jako bychom dostali pozvánku na taneční večer a přijali ji. Neřekl jsem nic.
„Následujte mě, prosím“. Otočil nějakou páčkou vozík, na kterém seděl a jel po hladké bílé ploše směrem do kouře. Že by to nebyly jenom mraky? Podíval jsem se na Myko, vypadala, že spí. Vlak zafuněl jako unavený býk, ale nehýbal se. Vyšlo několik lidí z jeho útrob. Nevšímali si nás. Starali se o železného hada, objevujíce se a mizejíce v mracích příliš těžkých na to, aby uprchly do nebeských dálav. Taky jsem se cítil tak těžký.
„Tak jdem.“ Myko najednou vypadala zcela bdělá a opět tak rozhodná a sebevědomá jako dřív. Poslechl jsem. Ne, sám jsem se rozhodl. To je jedno. Není. Je.
Nechali jsme vlak za sebou a mířili za mužem na vozíku. Nečekal na nás, vzdaloval se poměrně rychle. Tolik si byl jistý, že ho budeme následovat. Rovná bílá plocha nástupišť se zúžila do taktéž bílého pásu jdoucího mezi hnědými zdmi z velkých kvádrů. Nahoře na zdech nestáli žádní strážní. Za to odtamtud na nás mířily krabičky s blikajícíma očima. Přidali jsme do kroku a před velkou železnou branou jsme muže na vozíku dohonili. Ani teď se neotočil. Zmáčkl tlačítko na vozíku a brána se rozjela nahoru. Na konci rovné chodby byly dveře výtahu. Výtah nás vzal nahoru. Taky zážitek. A pak už pokoj, jaký svět neviděl. Ne pardon, jaký Jim Lesney neviděl. Muž ukazoval rukama a mluvil. Přicházeli jeho posluhovači a nosili jemu i nám různé věci. Převlékli jsme se. Kožená sedací souprava byla to nejjemnější, na čem jsem kdy seděl. Myko nejdřív pobíhala po pokoji a na všechno sahala. Potom usnula na sedací soupravě. Muž ukazoval rukama a mluvil. A pili jsme čaj. Ne ten z našeho obchodního centra. Byl to nápoj, který pomalu, jako pouštní had, číhající na svou kořist, tekl mými útrobami. Byl silný, ale ne nebezpečný. Hledal další a další místa v mém těle, kde by udělal radost. Nezastavil se před žádnou zákrutou, nikdy nekončil a spolu s vyprávějícím prefektem Salindorem, jak se muž představil, probouzeli ve mně obrazy, o kterých jsem nevěděl, že v hlavě mám nebo umím vytvořit.
