Poutník Jitřní hvězdy, kapitola 8: Templ

 

Lucius Loestradus Malý se proplétal zatáčkami bílé pískové pěšinky a co chvíli mi mizel z dohledu. Možná mě zdržovalo to, že jsem co chvíli zíral na neskutečné barvy keřů a květin, které jsme míjeli. Ani jsem neuměl pojmenovat některé z těch barev. Když usíná den, obloha dohořívá jako hromádka dříví v domácím ohništi. Jednotlivé pruhy oranže a růžovosti se prolínají a válejí jeden přes druhý jako opilí hadi. A takové barvy najednou vidíte na květech! V kontrastu se zelení stonků a větví musíte nutně žasnout v omámení. Přemýšlel jsem (a nohy šly zatím neřízeny dál), jak si něco z toho dojmu odnést domů. Jak to tady všechno vůbec přežilo? Trvalo to nejspíš jen několik minut, než jsme dorazili z hustého podrostu na otevřený prostor. A tehdy jsem začal vnímat šok z květinových barev jen jako rozumně dávkovanou přípravu na to, co mělo následovat. Lucius stál a počkal, až ho doženu. Málem jsem do něj narazil. Vlastně úplně. Tady dole bylo město. Teplo jeho uliček vstupovalo rovnou do srdce a běželo s krví směrem k malíčkům končetin. Musel jsem sám sebe vytrhnout z úžasu.

„Co tady děláme?“ Měl jsem za to, že pár odpovědí by se už konečně hodilo.

„Ještě chvíli vydržte. Všechno se dozvíte.“ Neuklidnil mě. Rozladil mě. Napadaly mě i lehce agresivní myšlenky, nerad nevím, na čem jsem. Ale došlo mi, že takhle půvabné místo by mi nikdo neukázal bez důvěry v moji .. loajálnost? K čemu? Komu? Možná stačí, že nějak přemýšlím. Jdu dál. Radši. Lucius ostatně už taky vyrazil.

Bílé domky vyrůstaly ze zelených křovin jako houby z mechu a pokukovaly po nově příchozím, aby ho podrobily přísné analýze. Pěšinky z písku se střídaly s kamenným dlážděním, vždy dvě velké kostky vedle sebe přitisklé delší stranou a kratší navazující na novou dvojici. Vychutnával jsem nové pocity, čistoty, estetična, upravenosti, člověk by neřekl, že něco takového může někde existovat. Nejsem v nějakém opojení? Zakopl jsem. Nejsem v opojení.

Došli jsme k větší budově na menším náměstíčku. Měla červenou střechu na bílé široké základně. Muchomůrka jako vymalovaná. Lucius pokynul rukou směrem ke schodům dovnitř. Pořád jsem měl neurčitou obavu, že někde bude něco špatně. Nevím, jestli bych se dostal zpátky skrz bludiště v jeskyních. Umřít tady by bylo taky hezké. Ale mám oblíbenější místa i časy pro vlastní úmrtí. I společnost. Následoval jsem Luciuse dovnitř. Šum přírody utichl a objevil se šum lidských rozhovorů. Několik pirátů (to mají vážně všichni jednu ruku a oko?), několik lidí bez pirátských znaků. Včetně mě. Začínal jsem mít hlad.

„Vážení a drazí,“ začal mluvit jeden z jednorukých, stojící u něčeho, co klidně mohl být oltář.

„Posaďte se, prosím.“ Ukázal na lavice v prostoru před ním, asi v patnácti řadách a hemžení změnilo směr vertikálně. Lucius se posadil vedle mě a poprvé za celou dobu mi přišel nepatrně neklidný. Ajéje. Pirát u oltáře začal mluvit.

„Vítáme vás, přátelé. Celkem logicky (říkal to klidně a usmíval se) místu, kam jsme vás pozvali, říkáme Údolí. Je to, jak jste si jistě všimli, krásné místo. Ale to MY jsme poctěni vaší přítomností, věřte nám. (Tušil jsem mraky nad rozkvetlými zahradami. Usmíval se.) My, celkem logicky (opakoval se), jsme, už podle vzezření, Piráti. Neloupíme ovšem drahé kameny v královských vodách, lovíme v královských vodách jiné poklady. (Čím dál míň se mi to líbilo. Koukal jsem už zase po únikovém východu. On se usmíval.) Hledáme stejné lidi, které hledají jednotky OV, a zjišťujeme, zda jsou opravdu tak cenní. Pak jim nabídneme obchod. (Zas ten úsměv.)"

V tom jsme zvenku zaslechli nějaký povyk. Řečník přestal s drobnou nelibostí hovořit a spolu s námi se podíval ke vchodu do budovy.

„Říkám vám, že umím chodit sama! Jo! Poslechnu si to a jdu domů. Okamžitě. Řekl jste, že mě ZA-CHRA-ŇU-JE-TE.“

Mladší pirát, asi kolem pětadvaceti, držel na schodech za loket dívku, mohlo jí být jedenáct dvanáct. Nechtěl jí ublížit, ale trval na tom, aby vešla dovnitř, což jí se zjevně příliš nechtělo. Co věděla? Kdo je to? Co tu dělá? Co tu dělám já?

Řečník u oltáře promluvil se širokým úsměvem a rozpřaženýma rukama: „Myko! Vítej i ty! Už čekáme jenom na tebe.“

Něco vážně, vážně, vážně nebylo dobře.