Slunovize

prskalo slunce jedovaté sliny

reálně hřálo do zad všechny přítomné

blátivé stopy vysychaly do prasklinek špíny

myslel jsem, že snad všechno shoří

ale ono ne

zpívala malá holka něco o líbání

skákala obkrok po chodníku, fakt jí bylo fajn

pekárna voněla, bagety zasypaly parkovací stání

sbíral je řidič dodávkový jménem Evžen Klein

vidíš ty sloupy pouličních osvětlení?

na všech je tvoje jméno a mé na nich není

Bloudění

Myslíte, že je to věkem (kolem 40) nebo že je to doba, co nás nutí bilancovat a chtít něco udělat, něco, co bude mít smysl, nebo si budeme myslet, že to smysl má? Mám tisíce nápadů, na většinu z nich nemám peníze, možná přecejen stojí za to pouvažovat nad radou jednoho z radilů: "udělejte něco malýho ve svým okolí." Teď jsme doma třeba přemejšleli nad tím, že začnem zase posílat dopisy. Furt řvu o tom, že se ztrácí lidskost z prostoru mezi lidma a tohle by mohlo bejt ono: jednak ta lidská věc, jednak věc malá, uskutečnitelná, ovlivňující okolí malými krůčky, ale o to osobnějšími. Tak nevím, je to doba, nebo stárnutí?

Zvukonosy

pracovní čety služebníků sluchu

šmrdlají ulice od obrubníku ke kraji

když není místo na lopatce, tak to nechají

šustoty šatiček a klapot pantoflíčků, juchůůůů

sluneční dupoty staccato stíny mezi stromy

tančící epileptik, řidič autobusu

zamává na děti, zpívá si kantilény v klusu

píísk brzdy, držte se! nakonec sveze všechny

bez pohromy