Minulost jako spirála

Poslední dobou často přemejšlim, třeba cestou vlakem, jak vyšponovaný jsou události současnosti, jak dramaticky na ně lidi v mým okolí reagujou, hašteřej se a slovně nebo rukama do sebe strkaj, urážej, přetrhávaj dlouholetý přátelství, přepisujou dědictví na jiný vnoučata a podobně.

Původně jsem si říkal, že prostě a jednoduše dnešní doba je tak pokřivená (jazykozpytci si mohou zaměnit za slovo vycházející z významu "zatáčka"), že špunt doby musí vyletět a pročistit ovzduší. Pročištění ovzduší by samozřejmě předcházela bolestná zkušenost pro přeživší, poslední zkušenost pro ty druhé.

Když jsem minulej odstaveček začal slovem "původně", je nasnadě, že od jistý doby vidím věci jinak. Nic proti myšlence pokřivený doby, ale při pohledu z větší dálky mi přijde, že stejný kraviny lidi dělaj v opakujících se vlnách pořád. Vždycky je po bouřce vzestup, pak hurá trochu klidu, a pak zas nervózní poklepávání nohou znejistěnejch dědiců. I ve sto let starejch novinách vidím reklamní sloupečky se zcela zásadními a zázračnými léky na to či ono, zdůrazňující, že jejich preparát obsahuje tu či onu dříve nepoužívanou sloučeninu. I v těchhle novinách vidím postrkující se politiky, oznámení o loupeži, vraždy, zásahy bleskem, úvahy nad kulhající dobou, nabídku předplatnýho.

Takže se ptám, nejen sám sebe, má všechno to handrkování nějakej smysl? Nejsou snad temný dny minulosti jenom stopama, ve kterejch ve svý hlouposti ťapeme dál a dál?