"Jsi ve svém pokoji před jedenácti lety.
Máš příběh. Nemocen… Jablko, postel, tma.
S polštáři dovedeš si dlouze vyprávěti."
Přechovavači střepů! Vědmo zlověstná!
"Jsi ve svém pokoji a čteš si Pasternaka,
toť prsten, říkáš si, matce jej ukáži.
Našel jsi studánku a její dno tě láká."
Chci odjet, Bože můj! Proč nejsi nádraží?
"Potom je podzim, viď. A býváš na procházce.
Vracet se do korun… Cit ostrý jako nůž,
jímž rýhovali stud tvé předvčerejší lásce."
Myslíš jen na dálky. Do šířky mé se zuž!
"Jsi ve svém pokoji a umíráš a chřadneš,
beze mne, bez ní, sám, bez věcí, bez přátel.
A potom odcházíš. Pozor, ať neupadneš!"
A teď ti povím, kam jsem vlastně šel:
do svého pokoje před jedenácti lety.
Do toho pokoje, kde čekal Pasternak.
Do lesa, na schůzku s něhou a s nepamětí.
Na místa porážky, odlévat hoře znak. -
A nikde, nikde tam jsem nenalezl sebe,
kdysi to bylo snad, co ale nyní je?
Je něco jiného, než peklo tvého nebe,
než děs, než čekání, než smrt mi odbije?"
Líbí se mi, kolik se mu vejde do řádky slov. A příběh tím nenatáhne. "Máš příběh ..nemocen .. jablko, postel, tma."
Celá scéna se jakoby nakreslí sama. Pár slov samotných a zařazených vedle sebe a hnedddddle je nakreslen obraz. Oslovování, "viď". Jak když si povídáte nad čajem s máslovými sušenkami. Lustr je mísa na polívku dole s dírou, kterou všechno přebytečné světlo vyteče. A Orten maluje a vy hltáte. Honem hodně posbírat. Je fakt, že mě začátek básně nebavil, že se mi začla líbit až od momentu, kterej tu zveřejňuju. Líbí se mi takhle, jak je tady. Dobře, tak pokračování neni tak zlý, ale to předtim se mi vůbec nehodí. Možná, až se jednou začtu líp, soustředěnějš. Zajímalo by mě, částijako "a potom odcházíš, pozor atneupadneš" jestli věděl, že je tam chce dát, nebos e mu tam jen náhodou hodily. To už mi ale nepoví. Sakra. Ale aspoň promluvil takhle. U máslových sušenek s trochu příliš horkým čajem Cože? Že jsem o horkosti čaje ještě předtím nemluvil? Tak teď už to víte.
