Netušil jsem, jak velká je místnost, kde ležím. Byla noc, a já nevěděl, jestli je to ještě tatáž noc, kterou jsem vyběhl zadním vchodem na nádvoří kondominia. Nejsem spoutaný - no aspoň jedna dobrá zpráva. Posadil jsem se. Lůžko pode mnou byla lavice z leštěného dřeva, na jedné straně s opěradlem z téhož materiálu. Žádné polstrování, nejspíš něco jako bývaly lavice na chodbách soudních budov. Ve vzduchu byl chlad z venku, ale okýnko bylo příliš malé na to, aby mi byla vyloženě zima. Tak co budeme dělat, říkal jsem si a osahal si bouli na čele. Okénkem vnikalo dovnitř barevné světlo předvádějících se galaxií, tak jsem se vydal na průzkum okolí. Stěny byly jen nahrubo omítnuté a mimo nich a lavice, kterou už jsem popisoval, v místnosti nebylo nic. Ani dveře. To mě trochu mátlo, ale věřil jsem, že i tahle nejasnost se brzy vysvětlí. V každém případě tohle místo nevypadalo na obvyklé cely Mindlocku, tedy sídla Ochrany vládce. No ale třeba mají pro speciální hosty speciální pokoje. V tom něco zarachotilo. Odkud to jenom jde? Nahoře? Nojo, logicky to mohlo být jen tam … Nahoře kousek vedle místa, kde jsem ležel, se ve stropě objevilo světlo propouštěné čtvercovými dvířky. Potom hlava, ruce a skládací schody. Ty se rozložily schůdek po schůdku, ale velmi rychle, směrem ke mně.
"Pojďte nahoru," zašeptal hlas. A hlava zmizela.
Neznělo to nepřátelsky, takže jsem, věren své věkem získané opatrnosti, pomalu stoupal nahoru. U otvoru jsem se rozhlížel, přece jen je dobré vědět, jestli není poblíž, pro jistotu, únikový východ.
"Vždycky chodíte tak pomalu?"
Stejný hlas jako předtím zazněl odněkud z místnosti před mýma očima. Znělo to ironicky, ale ne vyloženě posměšně, díky tomu jsem trochu povolil uzdu nervům napjatým ostražitostí, a někde uvnitř se usmál.
"Ne, vždycky ne, jen když mě hostitel před pozváním na návštěvu omráčí"
Teď se pro změnu zachechtala osoba v přítmí místnosti, do které jsem lezl. To už jsem se opřel kolenem a o podlahu a vystoupil nahoru. Čelo mě ještě pořád bolelo, ale mnohem palčivější byla touha po orientaci v tom, co se děje.
"Kdo jste?," zajímalo mě a pokoušel jsem se přivyknout slabému světlu lampy stojící na stole, kde seděl ten muž. Mohlo mu být kolem padesáti a mám-li být upřímný, na první pohled vypadal jako ….. jako … pirát.
"Jsem ten, kdo Vás zachránil, to je všechno, co potřebujete vědět"
"Povězte mi víc, třeba jméno, kde to jsme, proč jste mě omráčil, když mi nechcete ublížit"
"Jak víte, že Vám nechci ublížit," řekl tiše muž. Chvilku bylo ticho a pak se hlasitě rozesmál.
"No dobře, NECHCI Vám ublížit, tedy pokud jste, kdo myslím, že jste."
"Vy rád mluvíte záhadně, že jo." Rozhovor, myslím, začal, úspěšně, takže jsem se rozhodl, že klidně můžeme jen tak konverzovat.
Muž sedící na židli u stolku s lampou měl přes jedno oko pásku a měl dokonce i od pravého kolene dolů místo nohy dřevěnou tyč. Působilo to na mě jako nějaká scénka z grotesky, jako připravený scénář, a teď se jen čeká, jak se zachovám já. Dobře, budu tu hru hrát.
"Možná Vám přijde, že je to legrace, ale to se velmi pletete," začal muž, co vypadá jako pirát. A pokračoval. "Jmenujete se Jim Lesney a ne náhodou po Vás jde OV, jste jedním z těch, které by rádi měli buď u výslechového stolu, nebo pod drnem, oboje je pro ně stejně cenný výsledek". Díval se na mě, já na něj. "No nemám pravdu?"
Měl zvláštní nejen vizáž, ale i přístup k hovoru. Nechával si prostor a sám svůj prostor pozměňoval a posunoval směrem d partnerovi v diskusi. I pokud bych ho měl z nějakého důvodu zabít, zajímavý člověk.
"Dobře," usmál jsem se, jako že přijímám hru, "pokud tedy jsem, kdo si myslíte, že jsem, co se stalo a co po mně chcete?"
Najednou jsem měl divný pocit. Jako by čas zamrzl. Nebo to nebyl čas, kdo zamrzl, ale pan pirát? Stejné okénko, které jsem měl dole v místnosti, kde jsem byl ještě před pár minutami, bylo i zde. Osvětlovalo zeď po mé pravé straně, tedy spíše kousek zdi po levé straně piráta. A když se můj hostitel zvedl, zřejmě aby mi vyšel v ústrety, zamrzl. Zamrzl a nestihl být ani překvapený. Pak padl a já věděl, že je zle. To poznáte, když se lidi sami od sebe kácejí k zemi, aniž by hlesli. Dozvěděl jsem se tak málo a za oknem byl někdo, kdo nemá rád piráty. Asi nebudu čekat, až zjistím, jestli má rád mě. V okamžiku jsem byl na nohou a pochválil sám sebe za předchozí bleskurychlý průzkum terénu.
