Do kanceláře č.256 v Institutu andělského vedení světa vešel Kolega č.25, pousmál se, pokynul přítomným na pozdrav a posadil se. Měl po včerejší pitce lehce nedokrvená křídla, ale pod sakem to nebylo vidět, a to bylo to hlavní.
"Tak jsem tady, eště probíráte toho Kadeřábka?", lehce znaveně prohlásil a odsunul si židli.
"Jojo, eště pořád".
"No a co s ním teda, já myslím, že už jsme ho probírali poměrně dlouho na to, o koho jde"
"Počkej, ale víšjak, jednou je to naše práce"
"No jo doprčic, ale když ty lidi si toho nevážej, to do nich můžeš horem dolem …."
Kolega č.25 toho měl vyloženě dost, jednak po včerejším dýchánku s vedením úseku, jednak mu už pomalu docházela trpělivost.
" ..a oni jedou až nadoraz, dokaď se jim někde něco neprotrhne, dokaď je všichni neopustěj, to potom prosej, pláčou, už mě to nebaví"
"Ale no tak kolego, uvolněte se, při naší práci je zapotřebí nadhledu, víte to přece", pokusil se vnést do diskuze prvek moudrosti a klidu jeden vousatý Kolega.
"Nadhledu?", rozčilovala se Pětadvacítka.
"Já už použil na lidi jako je tenhle Kadeřábek TOLIK nadhledu, že někdy ani nevidím, kde vlastně jsou".
Pětadvacítka se zvedl ze židle, až popojela o kus dál a zůstala stát nakřivo od stolu. Přecházel po místnosti a prohlížel obložení. Podíval se z okna, oblaka načechraná pečlivě, (od té doby, co koupili ten nový Nimbomet, už s mračny nejsou viditelné problémy), ruku položil na rám okna a díval se do dálky. Věděl, že ho pozorují. Věděl, že je pozorován už delší dobu. Věděl, že má pravdu. Lidi obracejí zrak k nebi, jen když jim teče do bot. Spínají ruce a najednou znají všechny slova modliteb, najednou vědí, co je důležité. Ale KDO to má spravovat vždycky na poslední chvíli. Když už vlákna citu vinoucí se od člověka k člověku jsou slabá jako nitky pavoučích sítí, když už jsou energie v člověku tak prosáklé jedy a negativitou a strachem, že není, jak to spravit, PAK se ozvou. Najednou vyhrabou poslední zbytky víry a tváří se, že tam vždycky byla. Ať už jdou někam, a postarají se sami o sebe, když jsou tak chytří.
"Kolego," slyšel v zádech hlas č.39, "pojďme ten případ dořešit, je to Váš poslední před dovolenou, pak si pořádně odpočinete".
"No jo", povzdechl Pětadvacítka a přešel zpátky ke svému místu. Urovnal si židli pod zadkem a posadil se. Prohrábl si vlasy, křídla nechal pod sakem.
"Já bych toho Kadeřábka nechal odejít".
"Kolego, z Vás mluví únava, je to přecejen hodný člověk."
"Hodný nehodný, jak jsem řek, nechal bych je, ať je po jejich vůli."
"Ale oni jsou ..ehm, neznalí … neuvědomují si, co je důležité."
"Ale PROČ bysme je měli pořád vodit za ručičku, tak se nikam dál neposunou!" Pětadvacítka už viditelně ztrácel nervy i trpělivost.
Vtom blikly zářivky. To je vždycky znamení, že se něco děje "VÝŠ". Vešel, a i když ho nikdy neviděl, všichni věděli, že je tu. Nemluvil, ale všichni ho slyšeli. Nevysvětloval, a přece všichni rozuměli. Domlouval Pětadvacítce a dával mu na vybranou. Pak odešel. V místnosti po něm zůstal odér Pravdy a Síly. Zářivky blikly a byl klid. Ticho.
Skupina Kolegů přešla k hlasování nad panem Kadeřábkem. Hlavní slovo měl Kolega č.25, pan Kadeřábek je jeho případ. Všichni současně vyslali myšlenku Osudu. Pan Kadeřábek na svém motocyklu Jawa 350 vyjel z cesty, kužel z jeho předního světla obkreslil zelenočernou spirálu a zůstal svítit na souhvězdí Orionu. Zářivky neblikly a Pětadvacítka mohl konečně domů. Akorát s tou dovolenou to nevyjde.
