(tahle knížka je už asi tři roky rozepsaná, už je tady úvodní kapitola a teď přidávám část kapitoly první až ke scéně s ..ale to si přečtěte sami. Moc by se mi líbilo, aby vznikla kouzelná knížka nejen pro děti, a kdyby se pak našel někdo, kdo k ní nakreslí obrázky .. úplně to vidím :-)) )
Kapitola 1 ……………. Stará cikánka, aneb osud je osud
Když zazněl toho dne poslední školní zvonek, pelášil osvobozený Bubu ven ze dveří jako o závod. "Huráááá" křičel na celé kolo a paní Starlikeová, která v té době zrovna měla dozor na dvoře, se za ním hněvivě dívala a myslela si něco o zkaženém klásku.
"Hej," zaznělo polohlasem hned za kamennou zídkou školního dvora "tady jsem". Bubu hodil tím směrem okem a tam pochopitelně uviděl od čokolády upatlaného Pepeho. Ten na Buba mával zašpiněnou rukou a nebylo pochyb o tom, že Pepe se zase někde živil. "Týýý jo, cos zase jed?" nedalo to Bubovi a táhnul přitom vykrmeného kamaráda dál od školních pozemků. "Proč myslíš, že sem něco jed" tvářil se Pepe, jako že nechápe. Malá kudrnatá hlavička se zavrtěla a úsměv na její tváři naznačil, že podobnou odpověď bylo možné čekat. Za neustálého pošťuchování se postupně ztráceli z dohledu školy a smáli se a střídali se v kopání do plechovky od limonády.
"Kam vlastně jdeme?" zajímal se Bubu.
"Nevím, přece ještě nechceš jít domů" zeptal se a zároveň odpověděl Pepe "nebo se pletu?"
Odpolední slunce ještě stále poměrně silně hřálo a mírný větřík popoháněl po zaprášené zemi šustící uschlé listy stromů, kolem kterých zrovna šli. Kluci neměli žádný cíl a přesto se toho dne mělo něco stát. A tak se to radši stalo hned.
"Áááá, panáčku, ty seš ale pěkně vypasenej a podle tý čokolády, co máš všude, kam oko dohlídne, bych řekla, že se to hned tak nespraví" ozvalo se najednou posměvavým tónem ženského hlasu vedle nich. Zastavili se. Pepe šťouchl loktem do Buba a jemným posunkem mu cosi naznačil. Upřeně se dívali na starou cikánku. Měla vlasy, které musely být kdysi velmi černé,ale teď už šedé prameny vyhrávaly svůj boj, svázané červenou gumičkou do culíku a pestré oblečení z ní dělalo spíše kouzelnou babičku, než jedovatou pouliční prodavačku vyšívaných deček. Pepe a Bubu se dívali té paní pořád do očí. Koukala na ně a překvapilo ji, že na její poznámku vůbec nereagovali. Pořád jí zírali do očí. "No, co koukáte," vyštěkla na ně "to jste ještě neviděli ženskou prodávat zboží?". Nepřestávali.
"Tak hele, nevočumujte tu, a vypadněte, jistě vás už doma shánějí."
"Neshánějí" ozval se Pepe a Bubu se hrozitánsky rozchechtal, ukazoval na Pepeho a vykřikoval "Prohrál prohrál, promluvil…"
Pepe se nesmál a zcela vážně řekl té paní, že jsou oba úplní sirotci, a že je tedy opravdu nikdo neshání. Že si, když je teplo, vydělávají na živobytí česáním ovoce či jinými příležitostnými pracemi a v zimě, že takovým starým paním jako je ona pomáhají třeba sekat dříví nebo dělají něco podobného. Bubu přikyvoval a válel se přitom po zemi v křečích od smíchu. Mezi výbuchy smíchu bylo občas slyšet úryvky toho, co by rád řekl, ale přes smích mu to nešlo. Takže to znělo jako: "Jabka… chichichi… a vař… vaříme….. a cháá… můj bože…. guláš…. jezdí.. jezdíme .. s kami…. huuu .. s kamionem … haaa)
Cikánce došlo, že si z ní dělají legraci, ale nehodlala se s nimi pouštět do delších soubojů, věděla, že takovíhle kluci mají v zásobě milióny fórů. Převedla tedy řeč jinam.
"Co kdybych vám chlapci, když jste takoví chudáci, přečetla z ruky osud, abyste věděli, jestli vás náhodo nečeká nějaká hvězdná budoucnost?"
Kluci přestali blbnout. O tom, že cikánky hádají z ruky už slyšeli, ale bylo to poprvé,co se k nějaké opravdové přinachomítli.A byla by škoda kvůli legraci přijít o tuhle velkou šanci, která už se zase nemusí dlouho naskytnout.
Bubu se přestal válet a stoupl si. Ženština vzala Pepeho ruku, se slovy "Aby bylo vůbec něco vidět" mu ji otřela od čokolády kapesníkem a posadila ho na malou stoličku naproti sobě.
