(Upozorňuji, (a speciálně u tohoto fejetonku), že BLOG = internetový deníček. Lidé v nich vyjadřují své pocity, názory, někdy politické, někdy čistě osobní, a jako takový ho musíte brát. Nikdo nikoho nenutí číst ani souhlasit. Pokud jste přišli náhodou, rozhlédněte se. Vlevo jsou rubriky. Dívejte se na fotky, čtěte příspěvky. Ale pořád jste na veřejně přístupném soukromém území. Na soukromém území mojí duše)
Přestože ty to číst nebudeš, píšu to tobě. Je mi jedno, ale úplně jedno, před kým nebo čím se shodím, úplně jedno. Mám pocity, city a svůj vnitřní svět. A ten koliduje s tím vnějším. Je mi krásně, a zároveň není. Je mi smutno, a zároveň není. Venku je mráz a v tobě taky. Což je moje chyba. Vím to. Tohle zimní počasí nás nutí zachumlat se. Do peřin, do kabátů, do sebe. Chumlám se. Našel jsem svoji duši. Cítím ji. Vím, čeho se bojí, co se jí líbí. Vnímám ji, jak letí tímhle světem, tímhle životem. Jsem srovnanej. Mám svoji duši rád. Už vím, jak se podívat zpátky a vím, jak se dívat dopředu, a vím, jak se dívat kolem sebe v přítomném okamžiku. Ale ve všech časech chybíš ty. Nevadí mi, že házím tuhle informaci do vzduchu jako sněhovou kouli. Nevadí. Můžu existovat sám o sobě. To, co cítím, mi nikdo nevezme. A já to nikomu jinému než tobě nedám. To je moje věc. Můj život. Chci si ho žít posvém. Hlava a srdce. To jsme vždycky viděli jako protiklady. Tenkrát na začátku jsi mě učila poslouchat srdce, hlava se řídí zkušenostmi, myšlenkami druhých a "rozumem". Ty jsi teď poslechla svoje srdce. A já tě chválím. Stojíš si za svým, a to se mi líbí. Zvlášť v případě srdce. Nechci žít s někým z rozumu. To si radši koupím psa nebo rybičky. Proč jsem vlastně začal o hlavě a srdci. Protože to tam taky teď mám. Tohle dilema. Je to zvláštní. Jak když staří lidí VÍ, že už umřou, když to cítí a ač tomu nic nenasvědčuje, oni VÍ, tak já občas cítím některý věci. Jako tenkrát s tím stěhováním.Věděl jsem, že nebudu bydlet na Vinicích, ač tomu ještě nic nenasvědčovalo. Byl to nesmysl, ale já to cítil. Tam uvnitř. A pak najednou jsem bydlel jinde a řek jsem si aha, tak proto. A stejně tam uvnitř teď cítím tebe se mnou. Není to urputný lpění na vztahu, není to neschopnost pustit se, není to zoufalá snaha zůstat nebo začít znova. To je právě ono. Já nemám problém. Žiju sám a hezky. Dělám všechno, co mě baví, nepotřebuju k tomu nikoho. Ani tebe. Ty si taky nejspíš žiješ posvým, neřeším jak, kdy, kde, co ani s kým. Přesně co jsi chtěla. Oba jsme spokojení. Ale ten pocit tam je. Moje hlava nevěří, moje srdce nedoufá, je mi to taknějak jedno. Oba svůj život vpohodě zvládneme. Jen nechápu ten pocit. Odháním ho, přemlouvám ho, nechávám ho o samotě, vyhazuju ho na mráz, nemluvím s ním, (nemluvím ani se sebou) :-), ale ten pocit, stejne jako ten z balkónu, tam je. Tak aťsi. Jeho problém. V nadpisu jsem se otřel ještě o zapomnění. Na ustřelenou nohu se nedá zapomenout. Na ustřelený srdce taky ne. City jsou buď ve stavu míru, nebo ve stavu války, jsou jako lidi. Jsme ve stavu míru, ale na okamžiky, který jsou/ byly silnější než ostatní, se nezapomene. A víš jak, ono by se ani nemělo a hlavně já nechci. Správný vojevůdce se ohlídne, poučí a jde dál. Jdu taky. Líbí se mi to. Ale je tam ten zatracenej pocit. Sedí tam jako sněhulák, kterej nikdy neroztaje. Nechám ho mrznout a dneska mu nedám ani mrkev na nos, jeho problém, já ho nezval. Láska opravdu není zalíbení, zamilovanost, blízkost, nemožnost být bez druhého. Láska je splynutí.
