Ocelové ostří projelo kůží a přeťalo životanosnou krční tepnu. Muž s černou páskou přes levé oko sleduje svou zdravou zornicí rudé provazce letící chladným vzduchem bez zjevného účelu. Přes notné zkušenosti v této pracovní oblasti zase kratičkou chvíli žasne nad tím, jak kapičky krve šokované náhlou volností vysílají do prostoru tetelivé šňůrky energie, aby se vzápětí rozpomněly na prvotní účel svojí existence a pokusily se o nemožný návrat do proudu zajišťujícího bytí na tomto světě. Cákanec krve na stěně. Smrt v každém kousku.
Pláž. Čtyři centilitry Havana Club Aňejo special, cola, limetkový sirup. Nejjemnější písek sálá žárem ráje. K dispozici dívka bez jména, minulosti, budoucnosti. Kokain. Příliš hlučný smích. Mama Coca přináší požehnání. Cohiba. Svět hříchu je světem požitku. Muž s černou páskou je pánem svého života. Nebo si to aspoň myslí.
Nad ostrovem svobody vane mírný větřík. V jedné z havanských ulic prohání hnědobíle strakaté psisko balonek smotaný ze starých ponožek. Vesele vrtí ocáskem a co chvíli změní tak náhle směr běhu, že to až odporuje fyzikálním zákonům. Starý muž sedící na schodech před svým domem ho pozoruje. Žvýká při tom pořádnou porci tabáku, tak jak je zvyklý. Šedomodrá fordka z osmapadesátého se objeví za rohem ulice a svým stříbrným pochroumaným nárazníkem se posmívá budoucnosti starého muže. V očích těch dvou uvnitř vozu blýskne jistota a ten, který sedí za volantem, zařadí v rychlém sledu dvojku, pak trojku a řítí se směrem k bezstarostnému čoklíkovi. Ten na poslední chvíli spatří šklebící se fordku a uskočí. Šedomodrý vůz zatáčí na konci ulice prudce doleva. Těch několik záblesků z okýnka spolujezdce možná někdo viděl. Pořádná porce žvýkacího tabáku leží v prachu úplně obyčejné havanské ulice a není tu nikdo, kdo by ocenil její nesporné kvality.
"Když vyprávíte příběh, jehož hlavním motivem je vaše moc, dávejte si pozor, komu ho vyprávíte. Pokud totiž prozradíte nesprávným lidem jeho pointu, mívají prazvláštní zvyk přisvojit si nějakou, možná docela podstatnou část vašeho příběhu." Muž, který právě domluvil, zůstal ještě chvíli stát. Dívají se na něj, všichni ti jeho přisluhovači a ví, že v těchhle chvílích bývá nejnebezpečnější. Když mluví jakoby neurčitě, když stojí opřený o stůl a na hřbetech ruky mu nabíhají modré žilky. Když má ve tváři tichou bouři. Kdyby křičel, báli byste se míň. "Poslali jsme Juliovi zprávu v podobě smrti jeho otce," pokračuje v řeči muž v bílém obleku " a to přesto, že se mi takovéhle praktiky příčí. Vy víte, že lituju každé zbytečné smrti. Že kdyby nebylo nutné Juliovi jasně naznačit, že si nemůže dělat, co chce, že bychom se k takovýmto praktikám neuchylovali." Posadil se a pokynul jim rukou, aby odešli. Ve tváři nelibost, ve způsobu, jakým drží svoje tělo vzpřímeně, všeprostupující jistotu moci.
Muž s černou páskou přes levé oko se jmenuje Julio Astavez. Leží na zádech, ruce složené pod hlavou. Jeho dům leží poblíž města, ale přesto v dostatečném soukromí. Julio má přivřené oči, jeho mysl proplouvá v jakémsi stavu polospánku. Z pravé strany vrhá podvečerní slunce skrz žaluzie přecezené paprsky. Jsou teplé, skoro chlácholivě hladí Juliovu tvář. Konečky prstů zlehýnka poťukávají na vyhřáté lůžko. Z dálky sem doléhá zvuk bujarého života metropole, ale jen jakoby za clonou, nebo snad ze snu. Juliovy rty se usmívají, podat si osobně toho významného obchodního partnera samotného šéfa, to přece byla odvaha. To přece byl obchodní tah. A ten šéfův nesmyslný histerický počin se zabitím Juliova otce. Vždyť přece každý, kdo vstoupí do obchodu tohoto druhu, musí počítat s tím, že se budou snažit ho vykolejit. Teď jim je jen třeba ukázat, že to nemělo žádný účinek. A to mu získá respekt. A respekt je branou k úspěchu.
Právě v momentu, kdy Julio pomyslel na úspěch, ucítil na krku dlouhé studené ostří. Ocel vždycky byla materiálem, který Julia přitahoval, zvláště byla-li vybroušena do tvaru smrtící zbraně. I teď, když byl na opačné straně interakce vrah - nůž - oběť, než byl zvyklý, nebyl prvním pocitem strach, ale zvláštní, až živočišná náklonost. "Někteří obchodní partneři, kterým jsem dal vydělat na své laskavosti, stycích a vyšlapaných cestách, jsou důležitější než jiní," zazněl tichý ale známý hlas velmi ale opravdu velmi blízko Juliova ucha. "Příkladem takového obchodního partnera byla i osoba, kterou jsi ve své namyšlené bláhovosti zabil před dvěma týdny. Byl to můj syn." Julio pochopil a jak jeho myslí prostoupilo pochopení, tak jeho tělem poprvé v životě prorůstal strach. Sevřel jeho tělo do svých ďábelských pazour a vysával z Julia veškerou energii. Dovoloval mu myslet jen na to, že tahle chyba, tahle jediné hloupá samolibá chyba ho bude stát život.
"Myslel jsem, že po tom, co jsme zabili tvého otce, že bude vše v pořádku, že si uvědomíš svou chybu, že budou účty vyrovnány. Ale ty ses smál. Na každém kroku, s každým slovem vypuštěným z tvých úst. A já nedovolím nikomu, rozumíš nikomu, aby se mi smál," dořekl muž, držící rukojeť nože myšlenky vyjadřující jeho nejvyšší rozhořčení.
Jediný rychlý pohyb rukou zahájil poslední scénu z bídného života Julia Astaveze. Je vždycky zvláštní pocit vidět vlastní krev. Muž v bílém obleku odcházel od umírajícího a myslel na svůj příběh, jehož hlavním tématem je moc. Vítr od moře přinesl pootevřeným oknem několik zrnek písku a nechal je padnout na krásně vyhřátou pohovku.
.png)
