Bratrstvo - kapitoly 24- závěr

Kapitola dvacátá čtvrtá - Chlapečku, bojuj!

Nakoupila tak jako jindy. Respektive tak jako jindy za poslední dobu. Za dobu, kdy si vzala toho chlapce. Nikdo ji neviděl. Nikdo ji nesledoval. Unesla ho. Když odváželi jeho matku do nemocnice, byla tam. Převáželi ho jinou sanitou za ní. Sledovala jeho cestu. Sledovala svou touhu. Nenaplněnou. A nenaplnitelnou. Chtěla jenom lásku. Chtěla v něčích očích vidět vděk a štěstí. V očích, které by se upíraly na ni. Muži ji nikdy moc nezajímali a navíc, jak se přesvědčila během dětství, školních let i pokusu o studium na lékařské fakultě, muži jsou jen lovci skalpů anebo figurky bez citu za svým vlastním zenitem. Ani jedna varianta ji nelákala ke společnému soužití. A s jejími třemi pokusy o sebevraždu by jí nikdo do péče žádné dítě oficiální cestou nesvěřil. Musela si ho vzít. A teď ho má.

Když žijete mezi strachem, že vám někdo něco vezme a nepředstavitelnou touhou to mít, jste pořád jako ve svěráku. Madelaine nemohla spát. Musela se stále strachovat, jestli někdo nejde a malého Williama jí nebere. Když zahouřila oči, bylo to na hodinu, dvě, a vždy se probudila s mocným trhnutím hrůzy, zda chlapec ještě pořád je ve své postýlce. Vždycky tam byl. Nikdo jí ho nevzal. Ale nesmí spát. A z platu sestry si nemůže dovolit platit krom všeho, co je třeba, ještě tak velké dávky prostředků na povzbuzení. Občas si sice něco vezme tajně v práci, ale nesmí to přehánět, přijít o práci by bylo nepřípustné. Služby si nastavila tak, aby jí vycházely stejně se sestrou z odddělní péče o kojence, která jí dlužila velkou službu. Tu splácela tím, že malého Williama obstarávala během hodin, kdy Madelaine byla v práci. Jedno miminko se na nočním oddělení snadno ztratí.

Madelaine byla velmi unavená. Pohladila chlapce a sedla si do křesla poblíž. Jedna cigaretka a pak si bude číst. A hlídat svého chlapce. Jedna cigaretka.

Náčelník hasičského sboru snadno určil nevyhaslou cigaretu jako příčinu požáru. Ženu, která s ní zřejmě usnula v křesle, se jim zachránit nepodařilo, ale chlapec, který jak se zjistilo, vůbec není jejím dítětem, přežil ten obrovský žár, jež spálil v podstatě celou místnost a dvě přilehlé menší na popel, bez úhony. Dva členové jeho sboru se ovšem byli nuceni podrobit lékařskému ošetření po prožitém šoku poté, co oba shodně tvrdili, že chlapec byl jakoby obalen vajíčkem jasného světla, které ho chránilo před poškozením plameny. Chlapec se usmíval a dvěma dospělým mužům se podlomila kolena. A hlavně jistota, že náš svět stojí opřen o konstrukci logična a starých dobrých základů naší staré dobré reality.

Kapitola dvacátá pátá - Klauniáda

Válečné pole ještě válečné pole ničím nepřipomínalo. Komplex plochých střech vysoko nad hlavami kupředu vstříc úspěchu hledícímu New Yorku připomínal spíš řadu na sebe navazujích či k sobě přiléhajících přírodních sušáren. Rovné plochy, malé stříšky domků zakončení schodišť, všudypřítomné šňůry na prádlo, na kterých občas i nějaké to prádlo viselo. Jinde šňůra sloužila jako podpěra pro jednu ze stěn příbytku lidí bez domova, nebo jako záchranná síť pro padlou anténu. Občas zavrkání, či šustot křídel. Jinak klid. Ale už se to blížilo.

Staří pánové měli Plán. Jeho součástí bylo zajištění obou chlapců a řekněme zbavení se jejich otce. Do této chvíle ovšem selhávalo, co mohlo. Už to nelze připustit. Neúspěch je pro byznysmena synonymem smrti. Ale smrt je všudypřítomná a na tichých střechách se točí spolu s prachem a chmýřím z holubích per. Staří pánové zaútočili zleva.

Z pravé strany přicházela veliká zloba. Černé oči, černý oděv, černá duše. Osamocená postava s velikou silou. S touhou po moci. S touhou vyhrát další kousek skládačky zvané Síla. S potřebou zničit cokoli, co stojí v cestě. Každý kousek prostoru světa za světem, který získáte, je jako nový nádech nad původní plán.
A moc je droga. Nejsilnější. Nejnávykovější. Omamná. Podvečerní slunce jemně hřálo a na některých místech vykukovalo tak, že oslňovalo, jinde hladilo po tváři něžným dotekem. Mezi pruhy světla a stínu se po dlouhé dálavě střech klouzavým pohybem blížila Wingova odhodlaná postava.

Znáte to. Stojíte na louce, všude je klid a mír. Luka voní a život kolem má svůj řád. A pak si všimnete, že se ze všech světových stran
vyvalila mračna, jako by za obzorem někdo nechal utéct z hrnce černou kaši. Bublá to a bobtná. Roste. Zvířata začnou urychleně hledat skrýš. Rozhlížíte se. Kam jenom jít. Jste-li daleko od domova, vyhledáte místo, které vás alespoň trochu ochrání. Z dálky hřmí. Občas se zaklikatí ojedinělý blesk. Příroda vyskakuje z břehů a dává se sama před sebou na úprk. Jste uprostřed a ať běžíte kamkoli, může to být špatným směrem. Switch a Jacob seděli pod přečuhující stříškou domu, který sousedil s domem, na jehož střeše si našli úkryt. Ze stran vytvořili stěny z beden, prken a jiného, ještě prapodivnějšího stavebního materiálu, který posbírali kolem. Na několik dní jistě vhodné útočiště. Dost dobré na posbírání sil a probrání okolností posledního útěku z přístřešku. Dost dobré na klidný výhled do budoucnosti, která se z výšky lépe plánuje než z přízemí. Dost špatné na obranu proti nemilosrdným protivníkům.

Když mraky dopluly k sobě, srazily se jako dva nákladní vlaky. Zleva se zvedaly hlavně pistolí a vysílaly pozdravy z Cháronovy říše obalené olovem. Zprava se vlnila rozzlobená Síla a vysílala proudy energie tvrdé jako kámen v ústrety všem, kdo stáli v cestě. Z jedné strany se neslo "Nezranit chlapce a zabít toho hlupáka s ním", z druhé strany se neslo "Zbořit všechno a zničit všechny". V okamžiku, kdy levá strana bouře uviděla pravou, byla již smrt ve vzduchu a jen si hledala, kam si sednout.
Nakonec vždycky sedne. Kdyby byl na světě malíř, který dokáže zachytit kombinaci světla, pohybu, zmaru, hlouposti, nadějí a touhy žít, namaloval by dráhy střel nájemných střelců ze stáje starých pánů. Holubí křídla rozmáchlá k nebi a úprku z nečekaného zmaru. Chlapce a muže, kteří vyskočili do toho všeho. Vlnící se vzduch bořící cihlové zídky. A slunce, kterému je to všechno jedno, a svítí na to všechno jako špatně zaplacený osvětlovač.

Když něco skončí, bývá na pořádku dne nový začátek. Když ale nový začátek opatrně vystrkuje oči ze skořápky , stává se, že někteří už při tom s ním tady nejsou. Nakonec vždycky sedne. Tak jako prach. Staří pánové si pomalu budou muset začít zvykat na nový trend ve vedení boje. Najmout nové muže bez mozku a bez srdce a nabít jim zbraně. Zrevidovat plány. Odklidit ten svinčík.

Ve světě za světem přibyla síla. Její celkové množství je neměnné a jedinou možností, jak sílu získat je převzít ji od někoho jiného. Od někoho, kdo ji už nepoužívá. Kdo ji už nepotřebuje. Na ploché střeše ležely vedle sebe tři postavy. Chlapec, muž jménem Jacob Clown, a muž, který si pro oba světy, které znal, zvolil jméno Wing. Peříčka létající vzduchem působila skoro bezstarostně. Holoubci viděli. Záblesk energie silné jako laser. Chlapcovy oči. Kulku, která se prostě měla trefit. Wingova duše opustila tělo dírou ve spánku. A chlapec energetickému výstřelu uhnout nedokázal.

Na toho muže už nikdy nezapomene. Neměl s ním vlastně vůbec nic společného. Ale jejich osudy se měly potkat. A osudy se scházejí a rozcházejí. Jacob Clown splatil svůj dluh svému svědomí a za chybu, kterou kdysi udělal, zaplatil přesně tak, jak si hluboko ve svém srdci přál. Jacob Clown, bývalý druhý muž ve firmě Misty smaller and sons nepřímo zavinil svým rozhodnutím smrt několika lidí v budově, kterou jejich firma stavěla. Jako jeden z odpovědných byl okamžitě propuštěn a po vleklých soudních peripetiích skončil na ulici. Dnes dokončil svou cestu za odpuštěním sobě samému. Vrhnul se před chlapce a s pocitem vnitřního uspokojení schytal plnou dávku smrtící vlny. Ještě stihl zahlédnout konec pouti Černého a tak k dokonalosti okamžiku téměř nic nechybělo. Jacob Clown odehrál své představení se ctí a s dojetím v očích obecenstva. Byť ho tvořily oči jednoho chlapce a několikery páry očí z ptačí říše.
Nad lukami se opět rozsvítilo slunce. Nad New Yorkem se smrákalo a do dálky po střechách odcházel malý chlapec. Bohatší o energii, kterou využije vhodněji než bývalý majitel. Bohatší o pocit, že na světě existují lidé s velkým L.

Kapitola dvacátá šestá - Do světa

Černá limuzína zastavila v postranní uličce za domem. Bočním vchodem vešli dovnitř do domu mužové se zbraněmi a mužové se strachem. James se rozhlížel. Dům, který zvenku působil moderně byl vevnitř zařízen ve starém stylu. Klasické ozdoby, zbraně na stěnách, starožitný nábytek. Obraz altánku ukrytého v bambusovém háji. Odněkud z domu zněla tichá hudba. Mužové se zbraněmi postrkovali Jamese a Quianga kupředu. Když došli k velkým tmavě červeným dveřím, zavelel jeden z mužů, aby zůstali stát. Odešel dveřmi a nechal je nepatrně pootevřené. Trvalo to jen chvilku. Pak se znovu objevil a pohybem hlavy jim naznačil, aby vešli. Quiang a James se na sebe podívali. Doteď s nimi bylo zacházeno jako při únosu, na druhou stranu nikdo se jich vlastně ani nedotkl. Někdy bývá nejhorším pocitem nejistota.

Vešli do místnosti, která byla o hodně menší než ta, z které sem přišli. Měla okno do zahrady a u něj stál, a ven se díval, starý muž. Ozbrojený hlídač, který už vevnitř byl, ustoupil do rohu a stále držel přes ruku přehozený kabát. Starý muž u okna měl bílé vlasy a delší taktéž bílé vousy. Jednou rukou si vjížděl do vousů a mnul je, jako když přemýšlí. Možná opravdu přemýšlel, protože stál, jako by ani nezaregistroval, že vešli. Pak najednou pokýval hlavou a otočil se k nim. Usmál se. Jamese napadlo, že zepředu vypadá snad ještě starší než ze strany. Rozešel se pomalým krokem, ale přesto ne nemouhoucně nebo nejistě. Došel až ke Quiangovi a natáhl ruku. "Kdybyste byl tak laskav a dal mi tu knihu". Chvilku se nedělo nic a James měl pocit, že Quiang udělá nějakou nepředloženost. Navíc od dveří zašustil kabát sjíždějící z natažené paže. Takže to skončí teď a tady.

Starý muž se znovu usmál. "Dobrá tedy. Pane Pollocku. Pane Lee. Udělalo by mi velkou radost, abyste přijali mé pozvání na menší posezení. Pohovoříme si a vy se pak sami rozhodnete, zda mi knihu dáte. Pokud ne …", chvilku se díval jakoby do dálky a do prázdna, "nechám vás oba i s knihou odejít. Přesto bych byl rád, abyste si, než se tak rozhodnete, vyslechli, co vám chci říci."

Nakonec seděli dlouho do noci. Pan Wu hovořil o tradicích Bratrstva, o jeho situaci v současné době, kterou sám viděl jako tristní,a
o naději, kterou vkládal do znovuobjevení Knihy sedmi nauk. Quiang se zprvu choval nedůvěřivě a podezíravě, ale i on brzy vycítil, že starý muž má jedinou touhu. Znovu obnovit zašlou slávu Bratrstva a oprášit tradice. Znovu získat nové lidi pro touhu po objevování sebe sama a zákrut takzvané reality.

Také si vyslechl podrobnosti příběhu obou přátel, který znal jen útžkovitě, a byl upřímně potěšen jak zájmem obou mužů o nauky uvedené v knize, tak i zkušenostmi obou se Sílou. Domluvili se. Na společné spolupráci. Na společném směru. Na společné touze. Na tom, že pan Wu poskytne prostředky a James s Quiangem započnou studovat. Až se dostanou k určité úrovni, naberou žáky. A s novými žáky započne nová éra. Éra rozvoje novodobého Bratrstva.
James s Quiangem přijali ještě jedno pozvání. Spali v domě pana Wu a měli společný pocit, že věci se konečně hýbou správným směrem. James ležel na posteli a díval se otevřeným oknem na stromy, kývající se v mírném vánku. Přikyvovaly mu na souhlas. Na otázku, jestli teď už bude všechno dobré.

Kapitola dvacátá sedmá - Hnízdo

Uplynul nějaký čas od událostí započatých v baru Zelená kočka a uzavřených jednak na střechách New Yorku a v domě pana Wu. Nový směr událostí potřeboval nové místo, odkud bude do světa vysílat své myšlenky a vyučené žáky. Vysoko v horách bylo budováno Hnízdo. Bylo budováno na místě původního Hnízda, které chránilo chudé rolníky utíkající před útlakem tehdejší vrchnosti. I to novodobé mělo být útočištěm. Pro lidi všeho věku, kteří potřebují nalézt svůj směr, pro lidi, kteří už nechtějí bloudit a chtějí otevřít oči. Pro ty, kteří si váží lidského života jako pokladu. Pro ty, kteří si zase chtějí vážit života vlastního.

Pan Wu seděl v  místnosti
s půlkruhovým stropem vysekané do skály. Podvečerní vzduch rozechvíval několik na různých místech rozžehnutých svíček a plamínky tak kreslily pomocí stínů všude po stěnách mihotavé obrázky. Pan Wu seděl asi deset centimetrů nad zemí a oči měl otevřené. Nicméně sledoval něco jiného než východ z jeskyně. Ve světě za světem se můžete naladit na ostatní bytosti používající Sílu. Viděl, trochu jako na negativu, černé pozadí a v světlejších než reálných barvách, dvě skupiny cvičících. Jedna vedená Quiangem trénovala pomalý vzdušný kotoul, neboť pro mnohé bývá problém přesouvat bod po jiné než přímé lince. Druhá skupina se učila ležet na zádech kousek nad zemí, protože dalším problémem bývá touha spolehnout se na doteď známou realitu a její zákonitosti. James se cítil naplňován jednak vedením skupiny svěřených lidí, jednak tím, jak sám na sobě pracoval. I z Učitelů se, pokud vše funguje, jak má, stávají lidé lépe využívající svůj potenciál.

Skalní město žije. Žije jako zvláštní kombinace uzavřené a otevřené komunity. Vstoupit může každý, kdo potřebuje, každý, kdo hledá. Ale zůstat smí jen ten, kdo míří dál než za svůj nos. Silné jedince bez vlastního názoru vychovávají armády všude po světě. Zde je potřeba, aby člověk vnímal nejen Sílu, energii, Bod, respektoval svého Učitele. Je třeba také vnímat sama sebe jako součást společenství všech živých bytostí, vnímat druhé jako stejně hodné existence i šancí na lepší zítřek a respektovat stejně práva svá jako druhých.

Hnízdo kombinuje duchovní útočiště s dočasným úkrytem člověka jako takového, soustřeďuje vědění potřebné k rozvoji ducha i těla, je pravým zázemím pro hledající.

Každodenní život sestává z řady cvičení, nácvyků jedotlivých aktivit spojených s osvobozením lidské mysli od závislosti na zažité realitě.

Aby až vpravdě nový člověk vyletí z Hnízda, aby byl o něco více sám sebou, a aby svět jako takový dostal
jeden další malý impuls dobrého navíc.

Náš svět takové impulsy potřebuje. Až se náš svět přiblíží
k obrazu tohoto skalního Hnízda, nebude již horských uprchlíků potřeba. Pak se pojem Bratrstva nenásilně změní na bratrství a lidi nebude třeba učit, co je lidství a kde jsou jejich hranice. Zatím se tak neděje a všem uprchlíkům nezbývá než věřit. Nad Hnízdem přebíhá pravidelně slunce a nad osudy doufajích se střídá světlo a pak zas stín. Čím méně stínu, tím více života.

Kapitola dvacátá osmá - Na rozcestí

"Ztratil váš život směr? Jste mladí alespoň duchem? Chcete poznat nové rozměry svojí duše? Chcete zase žít? Zavolejte na naše telefonní číslo."

Lin Changová měla pocit, že už všechno zase relativně jde ve starých kolejích. Každodenní život fungoval, tak jak měl, už zase mohla zdravit lidi, které znala, aniž by měla pocit, že ji nějak litují. Přijít v mladém věku o oba rodiče je vždy těžký zásah do psychiky a každého jistě nějakým způsobem poznamená, ovlivní. Ale už se zvedala.

Zabouchla za sebou dveře a odemkla schánku na dopisy. Jeden účet a jeden leták. Normálně letáky zahazovala a tenhle navíc vypadal levněji než všechny ostatní, co kdy viděla. Zavrtěla hlavou a hodila jím do bedny na papír umístěné u schránek. Leták proklouzl vzduchem v nepředvídatelné trajektorii a sklouzl teď už trochu rozmrzelé Lin k nohám. "Podělanej leták". Sebrala ho a protože jí začal zvonit mobil, strčila ho do kapsy.

O týden později seděla v tureckém sedu na zemi ve Frankově tělocvičně na rohu stoosmnácté a dvacáté. Každé rozhodnutí změní váš život, i to nejmenší. Lin se rozhodla, že projednou poslechne neodbytný leták. Nemá co ztratit a cesty kupředu můžou vést různými směry. Ještě to neví, ale
jednou se podívá i do horského masívu daleko odsud. A kdoví, jednou třeba i vzlétne. A poletí. Volná. A o to přeci jde. Nebo ne?

Závěr

Switch mhouřil proti ostrému rannímu slunci oči. Horský masív ho přivítal nepřipraveného na takovou krásu. Sám před obrovskými skalisky si člověk přijde malinkatý a sklání se v posvátné bázni, na druhou stranu zas srdce plesající radostí buší zmámené nádherou přírody. Tady končí potloukání se. Tady končí hledání a začíná hledání sebe. A u sebe začněme hledat především. Krásu. Pravdu. Lidství. Svobodu. Switch letěl vstříc sobě samému. A věcem, které přijdou.