Nad nebývale ztichlým nádražím zvolna plují šedostříbrné mraky. Pokud by někdo chtěl za každou cenu najít nějakou souvislost mezi současnou povětrnostní situací a událostmi, jež měly nastat, shledal by zamračenou oblohu vhodným doplněním scény. Ptáci létají nízko nad peróny a mávají tak neúnavnými křídly nad hlavami 10ti lidí čekajících na svůj vlak. Budoucí cestující vykazují různé reakce na to, co má přijít. Například Agnes Krajcosová, pro ostatní "ta ženská v příšerných květovaných šatech", se snaží jednak uklidňovat jemným okusováním nehtů, a jednak nedat ostatním svou nervozitu najevo, a tak se točí ke skupince zády a poočku zjišťuje, jestli ji nikdo nesleduje. William Blake, drobný človíček a neúspěšný zubař, se stejně jako celý svůj dosavadní život, pokouší částečně s humorem, částečně s urputností, poukazovat na shodnost svého jména se slavným britským literátem. Obyčejně to nikoho nezajímalo. I zbylých osm popochází, nervózně klepe prsty o hřbet druhé ruky (či o něco jiného), zarytě mlčí nebo naopak překotně rychle mluví. Všichni cestující mají však něco společného. Jsou naprosto bez zavazadel. A čekají na rychlovlak.
V dálce se ozvalo slabé lupnutí a všichni se podívali tím směrem. Zprava se, jako nějaký stroj - duch, vyřítil duhový přízrak lokomotivy, bez viditelnějšího úsilí vlekoucí tři vagóny ve stejných duhových barvách. Majestátně svou tichostí a chladně svou technickou precizností a neosobností zapůsobil brzdící vlak na ty na perónu. Bezhlučně zastavuje a doširoka se na ně usmívá (nebo neusmívá?) třemi širokými dveřmi a vyčkává, až se chvatně, s grácií, nebo se znuděným výrazem vyhrávajících pokerových hráčů nechají spolknout. Julie Starková, vysokoškolská studetka s blyštivě zlatými vlasy patří k těm, kteří nastupují chvatně a těkajícím pohledem prohlížejí vše kolem. Stěny, sedačky, každý detail ji zajímá, nic nevynechala. Glen Vicar, rozložitý chlap s kovbojským kloboukem žvýká jakousi černou gumu, duní svými černými polovysokými botami uličkou a tváří se, jako by tenhle stroj minimálně vymyslel. Sonia Whatt, žena, bojující už několik let s vážnou nemocí, si prohlíží vagón, do kterého vstupuje s odevzdaným vnitřním klidem člověka, který nemá co ztratit.
Dveře se zavřely a chvilku se nic nedělo. Žádný zvuk, žádný pohyb, nic. Deset cestujících sedí nebo stojí rozmístěno ve třech vagónech, mezi nimiž se velmi tiše uzavřely posuvné stříbrošedé dveře. Pět mužů, pět žen. Deset osudů na rozcestí. Desatero doufání, pohledů zpět, přemítání. Deset lidských životů. A na konci možná vystoupí z vlaku jen jeden. Možná jeden všechno přežije. Možná jeden, možná všichni, možná nikdo.
Vlak se rozjel. Dnes opuštěné nádraží se svými neživými tvářemi ohlíží za duhovým hostem opouštějícím jeho vždy pohostinnou náruč. Vítr, který jediný může být dnes tak bezstarostný jako jindy, si naprosto nezaujatě pohazuje se zmuchlanými stránkami odhozených novin, převrací je ve vzduchu jako když štěně ležící na zádech, si hraje s míčkem. Místy okopané cihly nádražních, skladových a servisních budov přijímají na svých tělech stíny vrhané neklidnými mračny připomínajícími stádo koní prchající před požárem. Dneska ale nikdo, nebo skoro nikdo neuteče.
To všechno se děje někde daleko. A přece tak blízko……
Nádraží zmizelo, mizí i poslední domky města. Ve vlaku se zdánlivě nic neděje. Všichni ale pozorně pozorují všechno kolem sebe. Najednou Julie vykřikne. Všichni, kdož si stejně jako ona vybrali poslední vagón, se podívají směrem, kterým míří její ruka. Zadní stěna jejich vagónu a tím i celého vlaku se rozpaluje, začíná žhnout a jiskřit. Kromě toho se pohnula směrem k nim. Áááá, tak takhle.
"Musíme pryč. Musíme dopředu, musíme …"
První ruka, která se přiblíží ke dveřím spojujícím jejich vagón s tím prostředním, zjistí, že když se přiblížila, nic se neděje. Co to je? Dveře by se měly otevřít při pouhém přiblížení.
"Uhněte stranou!" plešatý muž odstrkuje Soniu a snaží se dokázat, že je úplně neschopná. Vrazí do dveří… a ty se kupodivu skutečně otevřou.
Ti, kdož cestují prostředním vagónem se na ně podívají. Doteď neměli tušení, že UŽ se něco děje. Pouhé otevření dveří je tak vyděsilo téměř k smrti.
"Co, co, co se děje?" "Musíme dopředu, zadek asi hoří nebo co a pohybuje se směrem dopředu."
Vtom se otevírají dveře z předního vagónu a do prostředního vnikají vyděšení pasažéři ze začátku soupravy. "Hoří předek. Dveře jsou rožhavený a okna nejdou otevřít. Není vidět na lokomotivu, takže nevíme, jak to s ní vypadá." "Vzadu je to to samý." "Je to jasný, jsme tady v pasti. Já to věděla, že sem nemám chodit." "Však Vás taky nikdo nenutil, ještě v těch pitomejch květovanejch šatech." "Hele nechte si to, nemáte snad nic lepšího na starosti, než se starat o moje šaty?"
Jízda je plánována na 40 minut. 35 minut cestující pobíhají mezi začátkem a koncem jejich vězení a vykřikují názory na to, co by bylo třeba udělat. Pak Glen řekne, že je to jasný, že už na to přišel, že je třeba tím pohybujícím se žhnoucím peklem proskočit. "Vepředu může bejt lokomotiva, takže tam se to moc zkoušet nevyplatí, ale vzadu by nic bejt nemělo a furt je lepší udělat aspoň něco, než se tady za 5 minut upéct jak kuře na grilu." Glen vyplivne hnusnou černou gumovou hmotu z úst, řekne "Tak zatím" a skočí do žhnoucí a svítící hmoty. Protože jsou okna žárem zamlžená a cesta je bez zatáček, nelze se podívat, jak to s Glenem dopadlo. Situace už ale začíná být kritická. Další lidé zvažují, jestli to s tím proskočením nebyl dobrý nápad. Někteří skočí za Glenem. William Blake zvrací hrůzou a je mu úplně jedno s kým má stejné jméno. Jiní mlátí do oken a snaží se je rozbít. Nejde to. Poslední minuta.
Ta hrůza….! Tak daleko, tak bezpečně daleko, a přece… přece tak blízko….!
Nikdo už nevnímá čas, poslední sekundy jsou jako potácení se mezi životem a smrtí, jako halucinace, jako svět mezi světy. Svět není dobrý, svět není laskavý. Naše doba je zlá, zlomyslná, je krutá. Mraky pádí před požárem, ptáci mizí v dálce, poslední sekundy. Konec.
40 minut uplynulo. Je ticho, které neléčí. Svět je jednoduše krutý a krutě jednoduchý. Člověk je zvrácenou slepou větví přírody. Zbyde tu po nás prázdnota, kterou si zasloužíme. Rychlovlak skončil svou pouť. V cílovém nádraží stojí duhová lokomotiva, samotná duhová lokomotiva. Z malých bočních dvířek vystupuje jediná osoba, jediný člověk, který přežil. Vtom propukne jásot. Směrem k onomu člověku se vyhrne dav křičících lidí. A muž s mikrofonem. Osoba toho muže ani dav moc nevnímá. Muž pokládá otázky, dav šílí, muž vesele rozhazuje rukama, dav šílí, muž ukazuje šek na milion dolarů, dav šílí. Osoba je v mlze vlastní duše. To, co se zpočátku zdálo jako pouhopouhá hra, se stalo realitou, realitou, která mohla dopadnout úplně jinak. Osoba se usmívá, proč by ne, je vítězem a vítezové se usmívají. Přátelsky vlečou vítěze pryč z perónu. Dav šílí. Vítěz ve studiu. Rozhovory, focení, novináři. Svět je jednoduše krutý a krutě jednoduchý. Vítez jede do hotelu, dav se rozchází, dav vypíná televizní obrazovky. Skončilo živé vysílání nové televizní reality show Rychlovlak. Kdo přežije, získá pohádkovou výhru. A hořkou příchuť nových usínání. Vítěz usíná. Ani si nesundá ty pitomý květovaný šaty.
